Igor Vasiljevič Saveljev: Vražda velkého vůdce - historická detektivka (10/10)

http://www.komsomol.cz/clanky/2339_stalin_10.html

IgorVasiljevič Saveljev: Vraždavelkéhovůdce - historická detektivka (10/10)

Přidáno v sobotu 28. 4. 2012

Pokračování z 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8. a 9. části.

Zemři

      Nyní zůstalo pro nomenklaturu jediné východisko ze situace - Stalin musel zemřít ve funkci tajemníka ÚV, ve funkci vůdce strany a celé země. V případě takové smrti by jeho nástupce na místě tajemníka ÚV byl v očích lidí automaticky i vůdcem země, ale soustředěné v rukou ÚV a sdělovací prostředky by se rychle postaraly učinit nástupce geniálním – upevnily by ho ve vědomí obyvatelstva jako vůdce všeho lidu.
      Hlavní však je, opakuji, aby zemřel a nestačil opustit svou funkci tajemníka ÚV. Není nic divného, aby přežil po tomto plénu alespoň čtyři měsíce.
      Je pravda, že Stalin chápal, co mu hrozí. Je to zřejmé i ze skutečnosti, že přijal opatření ke sloučení Ministerstva vnitra a Ministerstva státní bezpečnosti v Berijových rukách, je to zřejmé z jeho opatrnosti, že přestal jezdit do Kremlu po podivné smrti náčelníka kremelské ochranky v rukou lékařů. Nomenklatura se ukázala být silnější...
      Když nomenklatura zabíjela Stalina, zabíjela i rozhodnutí 19. sjezdu KSSS. Je to zřejmé z toho, jak rychle opravila Stanovy, odstranila vše základní, co provedl ve Stanovách Stalin. Ještě dýchal, když stranická nomenklatura omezila prezídium na deset členů a obnovila pod tímto názvem politbyro. Snížila počet tajemníků na pět a jmenovala tajemníkem ÚV Chruščova, dosud „koordinátora" tajemníků. Za pět měsíců byl Chruščov jmenován prvním tajemníkem (vůdcem strany) a tisk se pustil do vychvalování „drahého Nikity Sergejeviče".
      Nomenklatura dokonale nedvojsmyslně ukázala, proč právě ona zabila Stalina.

A tu ošetřující lékař

      ... Je možno pochopit, proč chruščovovci zničili všechny rukopisy a Stalinovy osobní archivy: zničili myšlenky jeho přestavby, ale sami se mohli ospravedlnit tím, že prý nechtěli, aby „nákaza kultu osobnosti" se šířila mezi lidem. Ale proč zničili i jeho chorobopis? Jak to vysvětlit? Mohli to vysvětlit takto: po XX. sjezdu KSSS byli lidé z Chruščovova okolí krajně zainteresováni na tom, aby nikdo nevěděl, kdo byl Stalinovým ošetřujícím lékařem. Ale proč? Patrně pro to, že s tímto lékařem se něco stalo, co by nás mohlo přivést k myšlenkám o zavraždění Stalina a příčinám popravy Beriji.
      A chruščovovci dokonale vyčistili všechny archívy, horlivě zničili veškeré zmínky o Stalinově lékaři.
      Ale jak bývá zvykem, přišel požadavek: falzifikátoři zapomněli na archivy samotného Chruščova. A dokumentech jeho archívu byl tento lékař zmíněn!...
      A ještě předhistorie. Podle oficiální verze nápad přečíst referát „s odhalením kultu osobnosti J. V. Stalina" na 20. sjezdu KSSS napadl Chruščova již v průběhu sjezdu. Tajemníci ÚV neprodleně sepsali text referátu, ale ať je náš vztah k Chruščovovi jakýkoli, Nikita Chruščov rozumově mnohem převyšoval všechny ty Gorbačovy, Jelciny a Putiny dohromady, spolu s jejich imagemakery. Stalin zjevné hlupáky v politbyru nedržel. Proto Chruščov nezačal tupě číst text, který mu připravili, ale přepracoval ho sám...
      Proto určité části textu nesouhlasily s tím textem, který Chruščov pronesl na sjezdu. A protože zasedání sjezdu, na němž byl přečten referát, bylo uzavřeným (tajným) a ještě se konalo po oficiálním ukončení pracovní části sjezdu, stenogram nebyl proveden a co především řekl Chruščov delegátům, zůstalo neznámo...
      Avšak naštěstí v Chruščovově archívu se nedopatřením zachovaly jeho dodatky k referátu a z nich je zřejmé, jakou pomluvu chtěl Chruščov vypustit do společnosti. Uveďme variantu.
      „Případ lékařů. To nemůže být případ lékařů, ale případ Stalina, protože žádný případ lékařů nebyl, kromě informace doktorky Timašukové, která, pod vlivem kohosi a podle instrukcí kohosi (přesněji byla jakousi informátorkou orgánů Ministerstva vnitra) napsala dopis Stalinovi. A na základě tohoto dopisu byl vytvořen případ lékařů, zatkli velké a čestné lidi, kteří vzhledem ke své kvalifikaci a svými politickými postoji byli sovětskými lidmi, kteří byli připuštěni, aby léčili samotného Stalina, například Smirnov léčil Stalina a vždyť je známo, že samotným Stalinem se k nám dávali jednotlivci. Nebudu vám však vyjmenovávat všechny lékaře, jsou to všechno známí akademikové, profesoři, kteří jsou nyní osvobozeni a zaujímají tytéž funkce – léčí členy vlády a členy prezídia ÚV, my jim projevujeme plnou důvěru a oni s plným pochopením a svědomitostí plní svou služební povinnost..."
      To je epizoda z referátu, ale již v opravené, závěrečné podobě.
      „Je třeba také připomenout ,případ lékařů-škůdců´ (Pozdvižení v sále). Vlastně žádný ,případ´ nebyl, kromě sdělení doktorky Timašukové, která byla možná pod vlivem kohosi nebo podle instrukcí (vždyť byla tichým spolupracovníkem orgánů bezpečnosti) kohosi napsala Stalinovi dopis, v němž sdělovala, že lékaři údajně používají nesprávné metody léčby.
      Takový dopis stačil, aby Stalin učinil hned závěry, že v Sovětském svazu jsou lékaři-škůdci a dal pokyn zatknout skupinu důležitých specialistů sovětské medicíny. On sám dával instrukce, jak vést vyšetřování, jak vyslýchat zatčené. Řekl: ,Akademiku Vinogradovovi dát pouta, takového bijte.´ Zde je přítomen delegát sjezdu, bývalý ministr státní bezpečnosti soudruh Ignaťjev. Stalin mu přímo sdělil: ,Jestliže nezískáte doznání lékařů, bude vám sťata hlava´ (Šum rozhořčení v sále)..."

Soudruzi traviči

  ...Pro mne například jsou zatím jediným pramenem pro používání jedů v SSSR vzpomínky P. Sudoplatova...
      Jak píše, součástí Ministerstva státní bezpečnosti byla toxikologická laboratoř („Laboratoř-X") v níž se vyráběly jedy nebezpečných účinků. Laboratoř vedl profesor Majranovskij, nejčastěji byl i katanem, který vykonával rozsudky za pomoci svých jedů. Kdo a jak vynášel tyto rozsudky, není známo. Je pouze známo, jak se vynášely na vysoké úrovni, byly pečlivě dokumentovány a příkaz katanovi přicházel nikoli od ministerstva státní bezpečnosti, ale od prvních představitelů země nebo republik.
      ...Potřebné jedy v Sovětském svazu existovaly, ale, opakuji, byl problém, jak je z „Laboratoře-X" dostat...
      Pro stranickou nomenklaturu bylo bezprostřední spojení s Mejranovským podobné smrti, protože neprodleně vyvstávala otázka – a proč potřebujete jed? Abakumov nebyl výjimkou – byl pro „Laboratoř-X" velmi velkým náčelníkem, jeho přítomnost v laboratoři byla něčím mimořádným a jakékoli projevení zájmu by nezůstalo nezpozorováno. A kromě toho, aby byla získána látka k dispozici, jež byla velmi přísně archivována, bylo ji nutno zpočátku popsat, tzn. sestavit padělaný výkaz na její vynaložení, zkoušení atd. Reálně mohl odcizit látku pouze ten, kdo se v laboratoři zabýval dokumentací, a dokonce samotný Majranovskij by nemohl nic odcizit bez tohoto článku. Je tedy zajímavá otázka, a kdo byl tedy ten člověk, který vedl dokumentaci v „laboratoři-X", kdo ji revidoval a kontroloval?
      Takový člověk existuje, je to S. I. Ogoľcov, který za války udělal kariéru v Leningradu za A. Kuzněcova, generálporučík – první náměstek ministra státní bezpečnosti za ministra Abakumova a potom za Ignaťjeva. Právě on osobně řídil „Laboratoř-X" a speciální operace s použitím jedů, právě on vedl celou účetní evidenci...
      Všichni vědí, že Berija v čele státního Ministerstva vnitra a Ministererstva státní bezpečnosti vykonal velkou práci při kontrole činnosti pracovníků z Ministerstva vnitra a mnohé osvobodil z vazby. Otázka: a opravdu on je pouze osvobozoval a nikoho nezatýkal? Zatýkal. Hádejte třikrát – koho? Správně – Ogoľcova. A nyní hádejte, koho Chruščov jako prvního pustil, sotva byl Berija popraven? Správně – Ogoľcova.
      Právě Ogoľcov měl přístup k jedům v okamžiku smrti Ždanova, a když Rjumin zatkl Majranovského jako žida a účastníka sionistického spiknutí v Ministerstvu státní bezpečnosti, Ignaťjev převedl Ogoľcova z Moskvy do funkce ministra vnitra Usbekistánu, avšak po uvolnění Rjumina se Ogoľcov opět vrátil do Ministerstva vnitra SSSR ve funkci prvního náměstka ministra. Takže měl přístup k jedům i ve chvíli Stalinovy smrti.
      Je zajímavé, že ačkoli vyšetřování ve věci zatčených kvůli spojení se sionisty pracovníků Ministerstva vnitra spolu s Abakumovem se vedlo do roku 1953 a nikoho z nich za tuto dobu neodsoudili, pak případ Majranovského vedl Ignaťjev rychle jako zvláštní případ i po uvolnění Rjumina. Zvláštní porada na Ministerstvu vnitra rychle vyměřila Majranovskému deset let a byl odvezen do Vladimirské věznice. Ignaťjev tvrdohlavě nechtěl vyšetřovat verze o zavraždění představitelů SSSR prostřednictvím jedů.
      Vzpomeňte, že hlavním ideologem perestrojky byl akademik Sacharov, jenž upadl do marasmu, a právě on napsal nikomu nepotřebnou Ústavu Sovětského svazu, to on vyžadoval zbavení KSSS moci. A KSSS byla „zbavena" moci tak, že všichni padouši z KSSS jsou dodnes u moci, ať je to prezident či člen politbyra! A co by bylo se Sacharovem (kdo by to slyšel), jestli by byla možnost porovnat ho se Stalinem – s jeho Ústavou a jeho opatřením zbavit KSSS moci? Jestli by bylo v osmdesátých letech zavedeno to, co chtěl Stalin, kde by dnes byli třeba členové politbyra? „Architektem perestrojky", bojovníkem se stranickým aparátem, byl vyhlášen Jelcin, ale jak tohoto věčně opilého oligofrenika srovnat s Berijou, jak srovnat Jelcinovu zbabělost s Berijovou statečností v boji za moc sovětů, za demokracii?
      Utajení „Stalinovy perestrojky" před lidem, utajení toho,že Stalina za tuto perestrojku stranická nomenklatura zabila, je takovou otázkou, na jejíž řešení nelitovali prostředků, sil a padělaných dokumentů.
      Dokonce mrtví Stalin a Berija neodešli ze svých funkcí, i jako zemřelí bránili svůj lid, svůj Sovětský svaz.

Místo závěru

   Úplně závěrečný a knihu uzavírající oddíl knihy nazvaný Místo závěru tvoří slova vzpomínek Stalinových současníků otištěné podle publikace Náš současník (č.12, 1999).

      Z těchto vzpomínek uveďme například slova francouzského prezidenta Charlese de Gaulla¹⁾: „Stalin měl kolosální autoritu, a to nejen v Rusku. Uměl si „ochočit" své nepřátele, nepanikařit při prohře a nekochat se vítězstvími. A vítězství měl více než proher. Stalinské Rusko – to není Rusko minulosti, jež dohaslo spolu s monarchií. Avšak stalinský stát bez nástupců důstojných Stalina je odsouzen k zániku...
      ... Stalin tam hovořil (v Teheránu) jako člověk, který má právo vyžadovat odpověď. Neodhaloval dvěma dalším účastníkům konference své plány, ale dosáhl toho, že oni předložili své plány a upravili je v souladu s jeho požadavky. Roosevelt se k němu připojil, aby tak odmítli Churchillovu myšlenku o širokém nástupu západních ozbrojených sil přes Itálii, Jugoslávii a Řecko na Vídeň, Prahu a Budapešť. Na druhé straně Američané spolu se Sověty zamítli, i přes naléhání Angličanů, návrh prozkoumat na konferenci praktické otázky týkající se střední Evropy a zvláště pak otázku Polska, kam musely vstoupit ruské armády.

      Beneš mne informoval o svých rozhovorech v Moskvě. Vykreslil Stalina jako člověka odměřeného vyjadřování, ale tvrdého v záměrech, který měl ke každému evropskému problému svou vlastní, utajenou představu, avšak zcela jasnou."

      Následují slova vzpomínek premiéra Anthony Edena²⁾ (Velká Británie): „Stalin na mne učinil dojem svým nadáním hned z počátku a můj názor se nezměnil. Jeho osobnost hovořila sama za sebe, a její hodnocení nepotřebovalo zveličování. Byly mu vlastní přirozené způsoby chování, jak je zřejmé, gruzínského původu. Vím, že byl nelítostný, ale já si vážím jeho ducha, a proto ho posuzuji se sympatiemi, jejichž původ jsem nemohl konečně vysvětlit. Určitě to bylo důsledkem Stalinova pragmatismu. Člověk brzy zapomněl, že hovoří se stranickým činitelem... Vždycky jsem v něm spatřoval zajímavého společníka, poněkud zachmuřeného a přímého, k čemuž často nutily projednávané otázky. Neznal jsem člověka, který se na jednáních uměl tolik ovládat. Stalin byl bezvadně informován ve všech otázkách, jež se ho týkaly, byl prozíravý a operativní... Za tím vším stála bezpochyby síla."
     

 V oddíle Místo závěru se dostalo prostoru i válečnému štváči, mezi lety 1969 a 1977 úřadujícímu ministru zahraničí USA židovského původu Henrymu Kissingerovi, jednomu z architektů jaderné diplomacie a studené války: „Jako kterýkoli z vůdců demokratických zemí byl Stalin ochoten v každou chvíli zabývat se skrupulózním studiem poměru sil. A právě vzhledem ke své přesvědčivosti, že on, nositel historické pravdy, jejímuž vyjádření slouží jeho ideologie, tvrdě a rozhodně bránil sovětské národní zájmy, nezatěžoval se břemenem jakékoli licoměrné morálky nebo osobní náklonnosti."
     

V oddíle Místo závěru čtenáři naleznou i pevná a nedvojsmyslná slova, kterými krátce a výstižně zhodnotil Stalinovu roli Vojno-jasenskij Arcibiskub Luka, který prohlásil: „Stalin zachránil Rusko, ukázal, co Rusko pro svět znamená."
    

  Na webových stránkách komsomolu jste si již mohli přečíst slova první ženy velvyslankyně, ruské a sovětské diplomatky Alexandry Michajlovny Kollontajové, která J. V.

Stalina přímo ocitovala: „Mnohé úspěchy naší strany a lidu budou překrucovány a hanobeny především v cizině, ale i v naší zemi. Sionismus, usilující o světovládu, se nám bude tvrdě mstít za naše úspěchy a vymoženosti. Stále se ještě dívá na Rusko jako na barbarskou zemi, jako surovinový přívěsek. Také mé jméno bude osočováno a očerňováno. Připíšou mi mnoho zločinů.

      Světový sionismus se bude všemi silami snažit zničit náš Svaz, aby se Rusko již nikdy nemohlo pozvednout. Síla Sovětského svazu je v přátelství národů. Ostrý boj bude namířen právě na rozbití tohoto přátelství, na odtržení okrajových území od Ruska. Zde, musíme přiznat, jsme ještě mnohé neudělali. Je zde ještě velké pole působnosti.
      Se zvláštní silou zvedá hlavu nacionalismus. V jakousi dobu potlačí internacionalismus a vlastenectví, pouze na nějakou dobu. Vzniknou národnostní skupiny uvnitř národností a konflikty. Objeví se mnoho vůdců trpaslíků, zrádců uvnitř svých národů.
      Vcelku se bude budoucnost ubírat složitějšími a rovněž divokými cestami, zvraty budou nanejvýš kruté. Vývoj spěje k tomu, že se zvláště vyburcuje Východ. Vzniknou ostré protiklady mezi Východem a Západem.

      A nyní společně se mnou, prosím, oceňte následující trefné a dalo by se říci doslova věštecké Stalinovo očekávání budoucnosti, když prohlásil: „Ať už se události budou vyvíjet jakkoli, přijde doba, kdy zraky nových generací budou obráceny k úspěchům a vítězstvím naší socialistické vlasti. Rok za rokem budou následovat nové generace. Opět uchopí prapor svých otců a dědů a zanechají nám vše plnou měrou. Svou budoucnost vybudují na naší minulosti." (Citováno podle článku R. Kosolapova: Jaká je pravda o Stalinovi? Pravda 1988, č. 55, 2.-4. června)

      Allan Bullock³⁾ tvrdí, že „Stalin ukázal neočekávanou pružnost, přizpůsobil se situaci, v níž nikterak nemohl podle své vůle zvyšovat svou moc, kde nic neohrožovalo jeho postavení, kde byl bez výhrad přijat naroveň s dvěma dalšími vůdci. Jak měl Stalingrad rozhodující význam pro Stalina ve vojenském slova smyslu, tak Teherán ve smyslu diplomatickém. Avšak byly i rozdíly spočívající v tom, že úspěchy na frontě byly výsledkem společného úsilí především Rudé armády, jejich velitelů a Generálního štábu, avšak využití válečných úspěchů v diplomatické hře – to je výlučně Stalinovou zásluhou.
      Jestliže se Stalin musel učit jak vést válku, pak člověk, který uzavřel nacisticko-sovětský pakt, jímž vyhrálo Rusko, neměl zapotřebí, aby se učil umění diplomacie. Pokud jde o pobaltské země, Polsko a Bělorusko, pak šel stejnou cestou a se stejným výsledkem.

      Stalinovy diplomatické úspěchy v Teheránu, na Jaltě a Postupimi byly tak významné, jako diplomatické úspěchy Adolfa Hitlera ve třicátých letech, ale byly dosaženy různými metodami. Stejně jako Hitler i Stalin okamžitě odhaloval karty hráče sedícího naproti a využíval jeho slabosti, skrýval vlastní a neodhaloval před ním své karty. Avšak na rozdíl od Hitlera nepopouštěl uzdu náladám. Projevy paranoie a despotické rysy Stalinovy povahy ustupovaly do pozadí, avšak politický talent, který ho vyzdvihl v Rusku na vrchol moci, se plně rozvinul. Po dobu jednání v Kremlu měl ve zvyku přecházet dopředu a dozadu v místnosti, ale v Teheránu seděl s lhostejnou tváří, pozorně naslouchal, vyvaroval se expanzivních odhalení, která si dovoloval Churchill a Roosevelt. Jeho otázky mohly znít ostře, komentáře obhrouble, ale on hovořil rozvážným tónem, jeho hodnocení bylo racionální a argumenty přesvědčivé, zvláště takovým způsobem nenechal kámen na kameni Churchillovy důvody ve prospěch operací na Balkánu nebo ve východním Středomoří, které by mohly zdržet vylodění ve Francii. Generál Brook, náčelník anglického Generálního štábu, který měl velké zkušenosti z práce s W. Churchillem, z něhož si tropili žerty při obědě za protiruské výroky, byl překvapen tím, jak si vedl. Ačkoli sovětského vůdce nedoprovázeli experti, Brook poznamenal: „Ani v jednom ze svých výroků se Stalin nedopustil strategické chyby, vždy bystře a bezchybně vystihl zvláštnosti situace."

      Maršál Sovětského svazu Grigorij Konstantinovič Žukov: „Stalina jsem blízce poznal po roce 1940, kdy jsem pracoval ve funkci náčelníka Generálního štábu, a za války jako náměstek vrchního velitele. O zevnějšku J. V. Stalina jsme psali již nejednou. Byl menšího vzrůstu a nenápadný na pohled, ale vyvolával silný dojem. Vystupoval bez póz, získal si společnost prostotou jednání. Volný způsob, schopnost jasně formulovat myšlenky, přirozené analytické myšlení, velká erudice a vzácná paměť, nutila dokonce zkušená a významné lidi, aby se při rozhovoru se Stalinem vnitřně soustředili a byli ve střehu. (...) Uměl výtečně rusky a rád používal obranná literární srovnání, příměry, metafory (...). psal zpravidla rukou. Mnoho četl a byl velmi zasvěceným člověkem v nejrůznějších oblastech. Jeho obdivuhodná práceschopnost, schopnost rychle postihovat materiál mu umožňovaly rychle přehlédnout a osvojovat si za den takové množství nejrůznějšího faktografického materiálu, což bylo v silách pouze mimořádného člověka. Těžko říci, který povahový rys v něm převládal. Byl to člověk všestranný a nadaný, který neměl rovného, měl silnou vůli, uzavřenou a vznětlivou povahu, obvykle klidný a rozvážný, jindy podrážděný. Prý ho opouštěla objektivnost a doslova se měnil před očima, ještě více zbledl, měl pochmurný a tvrdý výraz. Znal jsem několik odvážlivců, kteří uměli překonat Stalinův hněv a odrazit úder. (...) Pracoval mnoho, 12 až 15 hodin denně.
      Jako vojenského činitele jsem J. V. Stalina poznal dokonale, protože spolu s ním jsem prošel celou válku. J. V. Stalin ovládal otázky organizace frontových operací a operací skupin frontů a velel jim s plnou znalostí věci, dobře se vyznal v obsáhlých strategických otázkách... Ve vedení ozbrojeného boje pomáhaly Stalinovi jeho přirozený rozum a bohatá intuice. Uměl najít hlavní článek ve strategické situaci a když ho uchopil, uměl se vzepřít nepříteli, provést tu či onu velkou vítěznou operaci. Bezpochyby byl důstojným vrchním velitelem." (G. K. Žukov; Vzpomínky a úvahy, Moskva 1969, s. 295-297)

      Maršál Sovětského svazu Dmitrij Fjodorovič Ustinov: „Stalin měl unikátní schopnost pracovního nasazení, ohromnou sílu vůle, měl velký organizační talent. Chápal veškerou složitost a všestrannost otázek vedení války. Mnohé svěřoval členům politbyra, ÚV, Státního výboru obrany, představitelům lidových komisariátů, uměl zorganizovat dokonale přesnou, koordinovanou, sladěnou práci všech skupin velení a usiloval o bezpodmínečné plnění přijatých rozhodnutí. Při veškeré své panovačnosti, tvrdosti a řekl bych krutosti, živě reagoval na rozvíjení rozumné iniciativy, samostatnosti, cenil si samostatnosti úsudku... Znal jmény prakticky všechny představitele ekonomiky a ozbrojených sil, až po ředitele závodů a velitele divizí, pamatoval si nejdůležitější údaje, jež je charakterizovaly jak osobně, tak i situaci na úsecích, jež jim byly svěřeny. (D. F. Ustinov, Ve jménu vítězství, Moskva, 1988, s. 90-92)

      Lion Feuchtwanger, spisovatel (Německo): Slova Liona Feuchtwngera jsme na komsomolských stránkách již citovali, není však na škodu je opět připomenout: „Stalin hovoří nepřikrášleně a umí i složité myšlenky vyjadřovat jednoduše. Někdy hovoří příliš prostě, jako člověk, který přivykl formulovat své myšlenky tak, aby byly pochopitelné od Moskvy až po Vladivostok. Je možné, že nesrší vtipem, ale humor je mu vlastní; někdy je jeho humor nebezpečný. Usmívá se potutelně zastřeným šibalským lehkým smíchem. Cítí se zcela svobodný v mnohých oblastech a cituje zpaměti a bez přípravy jména, letopočty, fakta, vždy přesně. Hovořili jsme se Stalinem o svobodě tisku, o demokracii, i o zbožňování jeho osobnosti. Na počátku besedy hovořil v obecných frázích a používal známé šablonové obraty partajního slovníku. Později jsem v něm přestal pociťovat stranického vůdce. Předstoupil přede mne jako individualita. I když se mnou vždy nesouhlasil, po celou dobu zůstával hluboce myslícím, moudrým, přemýšlivým."

      Andrej Andrejevič Gromyko (v letech 1957-1985 ministr zahraničí): „Co bilo do očí při prvním pohledu na Stalina? Ať bychom se s ním setkali kdekoli, především vzbuzovalo pozornost, že je to člověk přemýšlivý. Nikdy jsem si nepovšiml, že to, co řekl, by nevyjadřovalo jeho určitý vztah k pozorovanému problému. Vsuvky, dlouhé věty, nebo nic nevyjadřující sdělení neměl rád. Zatěžovalo ho, když někdo mluvil rozvláčně a nebylo možno zachytit myšlenku, pochopit, co chce vyjádřit. Současně se však Stalin choval snášenlivě a shovívavě k lidem, kteří kvůli úrovni svého intelektuálního rozvoje měli obtíže v tom, aby zřetelně formulovali své myšlenky. Podívejme se na Stalina když formuloval své myšlenky a stále si všímal, co říká také tvář. Zvlášť výrazné byly oči, občas je přimhuřoval. To činilo jeho vzhled ještě ostřejším. A tento vzhled tajil v sobě tisíce záhad. Stalin měl ve zvyku, když vystupoval s výtkou na adresu toho či onoho zahraničního činitele nebo v polemice s ním, dívat se na něho upřeně a nespouštět z něho po určitou dobu oči. A je nutno říci, že objekt jeho pozornosti se v těchto chvílích necítil příjemně. Ostny tohoto pohledu byly pronikavé. Když Stalin hovořil vsedě, mohl zlehka měnit polohu, naklánět se tu na jednu či druhou stranu, jindy mohl lehkým pohybem ruky zdůraznit myšlenku, kterou chtěl vyčlenit, ačkoli vcelku bylna gesta dosti skoupý. Ve vzácných případech zvyšoval hlas. Většinou hovořil potichu, klidně, jako by trochu zastřeně. A ostatně, kde besedoval nebo vystupoval, bylo vždy absolutní ticho, ať bylo přítomno jakékoliv množství lidí. To mu pomáhalo být sebou samým. Pro Stalinovy projevy byl příznačný zvláštní zvyk. Přesně formuloval myšlenky a především měl nestandardní myšlení. Pokud jde o zahraniční činitele, musíme dodat, že Stalin je bavil svou pozorností. Už jenom proto vidět a slyšet Stalina považovali za velkou událost."

      Světlana Allilujevová (Stalinová): „Můj otec ze svých osmi vnuků, znal a vídal pouze tři – mé děti, a Jašinovu dceru. A ačkoli byl vždy k Jašinovi nezaslouženě chladný, jeho dcera Gulja v něm probouzela nelíčenou něhu. ...můj syn z poloviny Žid, syn mého prvního manžela (s nímž otec si dokonce nepřál ani seznámit) – vzbuzoval jeho věčnou náklonnost. Pamatuji si, jak jsem se obávala prvního setkání otce s mým Oskou. Chlapec měl tehdy tři roky, bylo to překrásné dítě, ani Řek, ani Gruzín, s velkýma semitskýma očima s velkými řasami. Považovala jsem ze nevyhnutelné, že dítě vzbudí u dědečka nepříjemné pocity, ale k v logice srdce jsem nic nechápala. Otec zjihnul, když chlapce uviděl. Byl to jeden z jeho vzácných příjezdů do liduprázdného, k nepoznání tichého poválečného Zubalova, kde tehdy žil pouze můj syn a dvě chůvy – jeho a moje, již stará a nemocná. Končila jsem poslední ročník na univerzitě a bydlela v Moskvě, ale chlapec vyrůstal pod ,mou´ tradiční sosnou a v péči dvou něžných stařenek. Otec si s ním půlhodinku pohrál, pochodil kolem komu (či pravdivěji – oběhl kolem něho, protože až do posledního dne chodil rychle a lehce) a odjel. ,Prožívala jsem´ a ,promýšlela´, co se stalo, byla jsem v sedmém nebi. Při jeho lakoničnosti se slova: ,Máš krásného synka! Má krásné oči," rovnala oslavné ódě z úst jiného člověka. Pochopila jsem, že jsem špatně chápala život plný neočekávaných zvratů. Otec viděl Osku ještě jednou nebo dvakrát, naposledy čtyři měsíce před tím, než zemřel, když bylo chlapci sedm let a chodil již do školy. ,Jaké přemýšlivé oči!´ řekl otec. ,Chytrý chlapec!´ A opět jsem byla šťastná..." ...Matka však byla, nehledě na mísení krve – již skutečnou Ruskou jak svou výchovou, tak povahově. Otec miloval Rusko velmi silně a hluboce, celý svůj život. Neznám ani jednoho Gruzínce, který by natolik zapomněl své národní rysy a natolik by si zamiloval vše ruské. Ještě na Sibiři si otec opravdově zamiloval Rusko: lidi, jazyk a přírodu. Vždycky vzpomínal na léta vyhnanství, jako kdyby to byl jen rybolov, lov, procházky po tajze. Navždy si zachoval tuto lásku..."

      Je tomu opravdu tak, nejmilejší a zvídaví, po znalostech dychtící čtenáři. Došli jsme společně až k samotnému závěru Saveljevovy knihy, jež bez nadsázky boří veškeré mýty, kterými nás od dovršené kontrarevoluce proběhlé v dřívějších fungujících socialistických státech dennodenně zahlcuje prorežimní a výhradně prokapitalistická, především ale tvrdě antikomunistická propaganda státních i soukromých médií, včetně tištěných (99% v zahraničních – německých, resp. francouzských rukou). Žádného člověka pevného světového názoru, jakým se bezpochyby může pyšnit o vědu a dialektický i historický materialismus opřené Marxovo, Engelsovo, Leninovo a Stalinovo učení, nemohou zviklat všechny možné bouře a poryvy větru a to z jednoho jediného fundamentálního důvodu - proto, že plně rozumí běhu dějin a jako jediný si také uvědomuje kam jedině může historie lidského druhu směřovat – parafrázuji-li slova německé (resp. polské) revolucionářky a mučednice Rosy Luxembourgové: „K socialismu nebo barbarství!"

¹⁾ Charles de Gaulle (1890 – 1970) – během 2. světové války generál Svobodných francouzských jednotek, v letech zakladatel a první prezident 5. Francouzské republiky v roce 1958.
²⁾ Anthony Eden (1897 - 1977) – premiér za britskou konzervativní stranu v letech 1955-57
³⁾ Allan Bullock (1914 - 1984) – britský dlouholetý přívrženec Labouristické strany a zakladatel Britské sociálně-demokratické strany, autor prvního úplného životopisu Adolfa Hitlera, kterýžto sepsal po skončení Norimberského procesu, Je též autorem knihy Hitler – zkoumání tyranie (Hitler – A Study of tyrany)

Zpracoval, přepsal, doplnil a poznámkami opatřil Bc. Lukáš Sluka