Igor Vasiljevič Saveljev: Vražda velkého vůdce - historická detektivka (4/10)

http://komsomol.cz/clanky/2269_stalin_04.html Igor Vasiljevič Saveljev: Vražda velkého vůdce - historická detektivka (4/10) Přidáno v pátek 23. 3. 2012 Pokračování z 1., 2. a 3. části.      Pevnost postavení J. V. Stalina byla rovněž určována stupněm podpory každé z těchto pěti sil. A jaký byl vlastně stupeň této podpory? Začněme podle S. Semanova, avšak v opačném pořadí rozmístění sil - lid, inteligence, státní bezpečnost, armáda, strana.      Tak tedy lid. Není náhodné, že jedním z hesel sovětského období bylo: „Lid a strana jsou jedno!“, které zasahovalo jako střela i inteligenci i státní bezpečnost i armádu. Proč? Protože na potu a krvi lidu, na jeho práci a službě v téže armádě nebo na bezpečnosti státu, na jeho pracovních a bojových činech závisí vše ostatní. Jaký byl vztah lidu k J. V. Stalinovi? Můžeme být smělí a říci, že v drtivé většině případů byl kladný, zvláště pak u dělnické třídy. Inteligence většinou také podporovala J. V. Stalina, zvláště pak ruská inteligence. Např. kdo zapochybuje o upřímnosti slov M. Isakovského:

     Přišlo to, nečekajíc výzvy,

     přišlo to samo a nelze to zadržet.

     Dovolte mi říci toto slovo -

     prosté slovo mého srdce.

 

     Ten čas nastal, završily se lhůty,

     země získala opět klid. -

   Děkuji vám za váš ohromný čin

     za vaše pracná díla.

 

     Děkujivám, ževednechválečnýchhrůz

     jste nám pomohli vytrvat v Moskvě.

     Tolik jsme vám věřili, soudruhu Staline,

     jak bychom ani sobě nevěřili.

 

     Byl jste nám oporou a zárukou,

     že nepřátelé neujdou odplatě,

     dovolte, abych vám pevně stiskl ruku,

     abych se vám hluboce poklonil.

 

     Zavašivěrnostvlasti - otčině,

     za vaši moudrost a za vaši čest,

     za to, že všude spolu s vámi,

     za to, že jste takový, jako jste.

 

     Aspolusbásníkemmy, vděční potomci, již starší astárnoucí, opakujeme: „Děkujemevámzaváš ohromný čin, zavašepracná díla.“ Je málo Isakovského? Dobře, Alexandr Vertinskij (Alexander Nikolajevič Vertinskij /1889-1957/ - ruský a sovětský umělec, básník, zpěvák, skladatel, kabaretní umělec a herec využívající vlivu tradičního ruského pěveckého umění), který se za Stalina vrátil z emigrace, zpívá:

     Téměř šedivý, jako stříbrný topol.

     Stojí, sleduje přehlídku,

     kolik ho stál Sevastopol,

     kolik ho stál Stalingrad!

 

     I ve slepých mrazivých nocích,

     kdy fronty metala purga*)

     ty jasné, živé oči

     až do konce rozeznávaly nepřítele.

 

     Ty černé, hořké roky

     veškerá naděje spočívala na něm,

     z jakého mocného rodu

     ho příroda vytvořila?

 

     Vítězil ve vojenské vědě,

     nepřátelskou krví zbarvil sníh,

     ohromnýma rukama národa

     přijal opovážlivého nepřítele.

 

     A když přišli Vandalové

     k hlavnímu městu našich otců,

     kde našel takové generály,

     takové legendární bojovníky?

 

     On je vychoval. Nad jejich výchovou

     mnoho přemýšlel, celé noci a dny.

     Och,na jaké hrozné zkoušky

     byly oni připraveni!

 

     A v krutých bojích za vlast

     šli neohroženě na smrt za něco,

     za jeho spravedlivé slovo,

     za jeho velikou pravdu.

 

     Jak vysoko pozvedl stát,

     vůdce sovětských národů - přátel,

     a jakou celosvětovou slávu

     získal pro svou vlast!

 

     ...To je pohled. Ta prostá slova.

     To jsou ta skoupá a moudrá slova...

     nad válečnou mapou Ruska

     seděla jeho hlava.

 

     *) Sněhová bouře       Ano, skutečně: „Jak vysoko pozvedl stát - velmoc,vůdce sovětských národů - přátel, a jeho celosvětovou slávu zajistil pro svou otčinu.      A nyní pohovoříme o vzájemných vztazích armády a J.V. Stalina. Po sedmi a půl letech od konce Velké vlastenecké války, kdy lid, inteligence a armáda se semkly kolem především jednoho jména - jména Josifa Vissarionoviče Stalina, který byl pro ně Bohem, carem a hrdinou. A dvojí heslo: „Za vlast, za Stalina“ bylo nedělitelné tak, jako vlast a Stalin. A později, moc, jež ztratila z vlastní vůle Stalina, ztratila spolu se svou stranou bez Stalina i svou, tedy naši vlast.      Saveljev jednoznačně říká: „I pro nás je smutné a těžké vzpomínat na doby minulé s pocitem občanů kdysi ohromné velmoci na smrt jednoho z jejich nejlepších a nejskvělejších synů, který tak mnoho vykonal pro nás a pro vlast. A kdo musí nést zodpovědnost za triumf spravedlnosti, jestli ne my s vámi, vážený čtenáři, naši rádci? Je to možné, že jsme ztratili svou národní a vlasteneckou hrdost? Skutečně se smíříme s tím, aby i nadále smečky šakalů trhaly velká, nám drahá jména našich otců, matek, dědů a ostatních našich předků? Skutečně budou „psát“ naše dějiny nejrůznější odštěpenci a paraziti? A dokdy?      A proč právě my to musíme dělat? To je otázka, avšak ne pro naše čtenáře. Naši čtenáři si nekladou takové idiotské otázky, protože, když ne my, tak kdo? Opravdu to musí dělat vláda? A co je to za vládu, aby toto dělala? S Chruščovem to je jasné. Po Chruščovovi byl první postavou soudruh Leonid Iljič Brežněv. Jak se říká: „Ti husy spolu nepásli.“ A mohl ten z těch „pernatých nebo chrochtajících“ v tom něco udělat po Chruščovovi?      Ale důvod tu byl. Před námi leží zajímavý dokument, dříve měl razítko „přísně tajné“. Nic zvlášť tajného však neobsahoval. Je to všehovšudy pracovní zápis zasedání politbyra ÚV KSSS ze 17. prosince 1969, na němž se posuzovala otázka po účelnosti publikování článku v tisku v souvislosti výročím devadesátých narozenin J. V. Stalina. Posuzování této přísně tajné otázky bylo přítomno 22 osob, členů a kandidátů politbyra v čele s „drahým“ soudruhem L. I. Brežněvem. Článek hodnotili jako dobrý a objektivní soudruzi Šelest, Mazurov, Šelepin,Ustinov, Mašerov, Kunajev, Ščerbickyj a Andropov. Za článek se vyslovili Suslov, Griškin, Kosygin, Solomencev, Kapotanov, Rašidov; mlčením článek přešli Poljanskij a Katušev; zlostně protestovali Podgornyj, Kirilenko, Pelše a Ponomarjov. Ponomarjov protestoval proti článku, vykřikoval: „Co řeknou např. soudruzi Gomulka a Kádár?“        Andropov vyvracel: „Na účet zahraničí vám řeknu: Kádár například v rozhovoru se mnou se otázal, proč nepřejmenujeme Volgograd na Stalingrad? Je to přece historický název. No, a to je Kádár. Skutečně, i Kádár nám to připomíná.“ Mazurov, jenž vystoupil jako jeden z prvních, se také dotkl zahraničí:      „Zdá se mi, že bychom se měli zamyslet nad tím, že bychom měli na Stalinově hrobě vztyčit jeho bustu. Řeknu vám, jak reagoval soudruh Husák na toto téma, když jsme s ním přišli při návštěvě mauzolea k Stalinově hrobu: Zeptal se: ,A proč tu není busta?´      Řekl jsem mu, že jsme ji zpočátku nepostavili, ale pak jsme se jaksi k této otázce nedostali. Takové bylo stanovisko soudruha Husáka, který byl svého času Stalinem urážen.“ „Podle mého názoru“, říká Saveljev, „kterýkoli zdravý člověk by soudil stejně!“.      Tak to je Mazurov s Husákem, ač je to nepochopitelné, protože se má za to, že Husák „byl svého času nepochybně Stalinem urážen“.        Po těchto diskusích Brežněv podpořil zveřejnění článku, který s různými výhradami vyšel.      Kdo se chce seznámit s polemikou tohoto utajeného zasedání, doporučujeme knihu ruského vlastence, plukovníka Federální bezpečnostní služby v záloze Vasilije Michajloviče Sojmy Zakázaný Stalin. V knize je mnoho zajímavých dokumentů.      A když už jsme u toho. Protože protistalinská sběř bez ustání opakuje všemožné podlosti o Stalinovi, který pro tuto sebranku byl zločincem div ne ode dne narození, uveďme příspěvek M. J. Sojmy, charakterizující „nelidskost vůdce“ (s. 13-14):

     „Vážený soudruhu Staline, promiňte moji smělost, ale rozhodla jsem se vám napsat dopis. Obracím se na Vás prosbou, že Vy, Vy sám to můžete udělat, přesněji, prominout mému manželovi. V roce 1929 v opilosti strhl ze stěny váš portrét a za to ho odsoudili na tři roky. Odseděl si již rok a dva měsíce, ale on to nevydrží, je nemocný, má tuberkulózu. Povoláním je slévač, z dělnické rodiny, nebyl nikdy v žádných kontrarevolučních organizacích. Je mu 27 let, udělal to z mladické nerozvážnosti, hlouposti, nedomyšlenosti, lituje toho natisíckrát.

     Prosím vás, zkraťte mu lhůtu, nebo to vyměňte za nucené práce. I tak je hrubě potrestán, předtím byl 2 roky slepým a nyní vězení.

     Prosím Vás, odpusťte mu už vůči dětem. Nenechávejte je bez otce, budou Vám stále vděčni. Snažně Vás prosím, nenechávejte mou prosby bezvýslednou. Možná, že najdete aspoň pět minut volného času a sdělíte mu něco potěšujícího, jste naší poslední nadějí.

     Jmenuje se Pleskovič Nikita Dmitrijevič, sedí v Omsku za paragraf 58, přesněji v omské věznici.

     Nezapomeňte na nás, soudruhu Staline.

     Odpusťte mu, nebo trest změňte na nucené práce.

     10. 12. 1930

     Manželka s dětmi Pleskovičovi

     Mohu Vám poslat kopii rozsudku, prosím jenom, ozvěte se. Nezapomeňte.“      Ozval se, nezapomněl. Přečetl si dopis prosté venkovanky sklíčené hořem, byl pobouřen ztřeštěností malých patolízalů a vydal odpovídající nařízení, o čemž svědčí tento dokument.

     „Telegram:

     Novosibirsk, náčelníku Spojené státní politické správy (OGPU) Zakovskému

     Na příkaz soudruha Jagody osvoboďte Nikitu Dmitrijeviče Pleskoviče, č. 13 566. Bulanov“

     Citujeme ještě z této knihy:      „V říjnu 1959 N. S. Chruščov vydal směrnici o stažení knihy J. V. Stalina Stručný kurs dějin VKS(b). Ve velkých knihovnách byly převedeny do speciální ochrany a nevystavovaly se veřejně.“ (citovaná kniha, s. 473)      Náš vztah k soudruhu Sojmovi je pochopitelný. Ocitujme ještě jeden úryvek z jeho knihy: „Proč tuto stránku jeho činnosti, pro Stalinovy odpůrce nevýhodnou, tak důkladně ukrývali ve skrýších speciální ochrany? Možná proto, že původní prameny by vrhly světlo na skutečnosti pozadí událostí a vyvstaly by před současníky nikoli v pokřiveném pohledu?“ (s. 6)      A my k otázce našeho plukovníka doplníme ještě alespoň dvě otázky.
Skutečně si vážil státu, jeho moci, jestliže tak snadno vystaví hanobení svoji čest, když na jednoho z největších státních činitelů epochy po jeho téměř záhadné smrti vylévají špínu právě vyvrhelové lidstva? Proč J. V. Stalina museli bránit Winston Churchill, Mao Ce-tung, Enver Hodža, emigrant A. Kerenský a jiní? Proč právě v poslední době Stalina brání nadšenci - solitéři, pro které není čest lhostejná? Jejich řady rostou, ale proč mocenské orgány nejsou s to vytvořit státní komisi pro vyšetření pravdy o J. V. Stalinovi a okolnostech jeho smrti?      Saveljev vyzývá obyvatele, když volá: „Rusko! Procitni! Procitněte, Rusové! Procitněte národy velkého Ruska v minulosti! Procitněte, všichni, kteří máte právo nazývat se čestnými lidmi a občany, a nikoli skotem!     Možná, že brzy bude Rusko na pokraji zkázy, protože celou dobu porušujeme článek spojení s minulostí, místo abychom ho posilovali. A když už jsme u toho, jméno Josif znamená rozmnožující vše.      A my se, čtenáři vracíme, k základu moci. Zbyly nám ještě státní bezpečnost, armáda a strana. Vytáhněme ze svěrek státní bezpečnosti a strany armádu, umístěme ji blíže k inteligenci a lidu, jehož mírovou práci musí od úkladů zvenčí bránit ona ,nepřemožitelná a legendární´. A mimochodem, ve chvíli, kdy se píší tyto řádky, končí 23. únor 2006 Den Sovětské (Rudé) armády. Je pravda, že po rozpadu Sovětského svazu zrádci a trockisté, kteří začali svou podvratnou práci po smrti Josifa Vissarionoviče, zakončili protiústavními letáky skupiny spiklenců a to opět (jaký to nesmysl!) slovanského původu. Jací to padouši. Nezlobte se, vážení čtenáři, vždyť všude je koukol mezi pšenicí.“ Zrádci jsou vždycky mezi námi. No, mimochodem, ale u koho se objevili zrádci J. V. Stalina?      Profesor Saveljev píše: „Smrt J. V. Stalina si nepřála drtivá většina občanů velikého Sovětského svazu, včetně pracovníků státního aparátu. Prosíme nesměšovat ho se stranickým aparátem, pro který byl Stalin smrtelně nebezpečný už dávno, přinejmenším po Leninově smrti. Možná, že se někomu bude zdát zvláštní, že Stalin, člen politbyra a generální tajemník ÚV, byl smrtelně nebezpečný stranickému aparátu, který vytvořil. Ještě zde dodáváme, že J. V. Stalin byl smrtelně nebezpečný nejen stranickému aparátu, ale i komunistické straně, kterou začal pohřbívat ještě ve třicátých letech, avšak zcela zřetelně vyznačil tento pohřeb na 19. sjezdu VKS(b) - KSSS. Na tomto sjezdu bylo ukázáno, kteří představitelé nejvyššího stranického aparátu sletí z „výšin na zem“. Především Malenkov a Chruščov vystoupili na tomto sjezdu se zásadními stranickými referáty. Ještě se vrátíme k tomuto sjezdu, během něhož se šířily zvěsti, že Stalin zde vystoupil s krátkým projevem kvůli svému zdravotnímu stavu. Absolutní nesmysl! J. V. Stalin na tomto sjezdu jasně zdůraznil, že VKS(b) přejmenovaná na Komunistickou stranu Sovětského svazu je pouze společenskou organizací zbavenou státní moci. I k tomu se ještě vrátíme. Chruščov a další straničtí aparátčíci kalných vod byli a zůstali stranickými funkcionáři, ale svou nejlepší píseň již odzpívali. Nu a co, sami to pochopili. Pochopil to i stranický aparát, pochopili to i ti, kteří si zvykli přiživovat se u stranického žlabu od Leninova období. J. V. Stalina vyzdvihl na vrchol stranický aparát, ale ať již vykonával jakékoli funkce, vždycky byl a zůstával STÁTNÍKEM. To dobře chápal i stranický aparát,protože bez silné státní moci není stát ničím, a stranický aparát, jakož i členové strany, by byli zůstali pouze profesionálními revolucionáři, již usilují převzít moc ve státě. Nikdy by se žádná skupina spiklenců nerozhodla zavraždit hlavu státu, kdyby pod sebou necítila dostatečně silný korporativní základ, na kterém stojí a v jehož zájmech se angažuje. Právě tehdy nikdo nevěnoval pozornost „nesrozumitelnému lejstru“, tzv. patologicko-anatomickému vyšetření. Jestliže někdo ze čtenářů řekne, že autoři knihy ho objevili jako první, zasmějeme se takovému čtenáři do tváře. Odkud jsme vyšťárali toto „zkoumání“? Z novin té doby. Staršímu z autorů bylo tehdy 15 let, a četl úřední tisk. A vy, vážení čtenáři, hledejte u sebe tyto noviny více než půlstoletí staré. A co, našli jste? A ti, kteří objevili ve starší době nesrozumitelná lejstra, mlčeli. A hrozný Berija se nezpovídal a hlavu mu jeho kamarádi v mžiku sťali, věděl toho příliš mnoho. Stalinova syna okamžitě posadili na osm let za mříže a potom zemřel za „záhadných okolností“. Nikdo nechápal, za co mu byl připraven takový osud. Věděl toho ovšem méně, než Berija. Zbavili ho hlavy nikoli najednou. Kdo? Bylo o tom mnoho napsáno: i strýček Lavrentij i strýček Klimentij a strýček Kolja (Bulganin) i strýček Žora (Malenkov). No a samo sebou Mikitka, protože jeho synek byl horší, než vůdcův. Mému osm let (za neúmyslnou vraždu) a jemu také osm, aby nežvanil: „Zabili otce, svoloč!“ Kdyby neměl pravdu, neuvěznili by ho.      Zmínili jsme se již o spiklencích, jejich věznění považoval Stalin za předčasné. I tady se Stalin přepočítal a tato chyba ho stála život. Musíme ukázat a dokázat, jak proběhla tato vražda - jako přímá (ve fyzickém smyslu, to znamená, kdo vsypal jed) a organizovaná (kdo organizoval a řídil, tzn. kdo řídil ruku konkrétního vraha).      Zatím si trochu všimneme několika známých osobností. Před námi je kniha Vladimíra Vachaniji „Osobní tajná služba J. V. Stalin (strategická rozvědka a kontrarozvědka. Sborník dokumentů)“. Podívejme se krátce, co se v ní hovoří o uvedených osobnostech. Citované dokumenty obsahují přímé tajné udání nebo informace pouze pro soudruha Ivanova (tj. pro J. V. Stalina).      Chruščov, jenž byl členem Vojenské rady Jihozápadního frontu, jenž bojoval pod Charkovem, opustil v kritické chvíli, kdy Němci obklíčili naše vojska, front a utekl do Moskvy. Od vojenského soudu a zastřelení ho zachránil Molotov, když hlásil soudruhu Stalinovi, že Chruščov byl vyzván, aby odešel do Moskvy na jeho, tj. Molotovův, příkaz. Soudruh Stalin často ve svém okolí nazýval Chruščova hlupáčkem (Saveljev toto slovo píše tučnými písmeny). A rovněž tučně dodává, že Chruščov byl nedostatečně vzdělaný člověk, který v roce 1920 hlasoval za trockistickou platformu.        Abychom se se Saveljevem mohli posunout blíže k samotné vraždě, podívejme se společně, čím se zabývala tajná služba a kdo k ní patřil: Kniha doktora právních věd Vladimíra Vissarionoviče Vachaniji Hlavní zásady práce strategické rozvědky a kontrarozvědky tyto vyjmenovává:      1. Pečlivý výběr kádrů; Skutečným rozvědčíkem a kontrarozvědčíkem v osobní tajném službě soudruha J. V. Stalina může být jeden z milionu.      2. V práci rozvědky a kontrarozvědky nelze spěchat, je nutno projevit trpělivost a vytrvalost.      3. Přesně uvádět potíže, s nimiž se pracovník rozvědky a kontrarozvědky soudruha J. V. Stalina setká při provádění konkrétních operací. Každoročně připravovat rozvědčíky k překonávání těchto překážek, nebát se jim každodenně připomínat, že i ve válce musí být připraveni k plnění jakéhokoli úkolu.      4. Získat strategickou tajnou službu se musí mnoho let dopředu. Využívá se pouze v nejkrajnějších případech. Např. v předvečer války, při vážných kontrarevolučních událostech nebo živelních pohromách, ohrožujících zničit stávající socialistické zřízení.      5. Mít na paměti, že špioni a zrádci jsou získáváni zahraničními rozvědkami ze sovětských lidí nakažených kariérismem, lačností po penězích, toužících žít „na vysoké noze“, mít milenky, zahraniční zájezdy a mlhavé perspektivy uchopení moci cestou palácového převratu s cílem vlastního obohacení. Široce využívají zahraniční rozvědky lidé nakažení nacionalistickými přežitky.      6. Pracovníci osobní tajné služby J. V. Stalina musí být pravdomluvní za jakýchkoli okolností a neomezeně oddaní věci komunismu.      V souladu s těmito předpoklady a požadavky byli mladí muži vybíráni do osobní tajné služby J. V. Stalina.      Saveljev pokračuje: „Bezprostřední vraždu J. V. Stalina uskutečnila skupina osob, z nichž hlavními byli: podněcovatel a podněcovatelé, organizátor a organizátoři, vykonavatel a vykonavatelé, katan a katani. A kdo měl ,dlouhé ruce´, jimiž bylo možno zmocnit se Stalina? Odpověď je jasná: ten, kdo měl přístup k ochrance vůdce a obsluhy připravující jeho stravu. Hlupáčci, ať si to přejí, mohou uvádět L. P. Beriju. Avšak našim moudrým čtenářům na rozdíl od idiotů, kteří to tvrdí, je jasné, že Berija přímou cestu k ochrance a obsluze J. V. Stalina neměl.      Předběžně bychom mohli Beriju přiřadit k podněcovatelům, přičemž jako všichni podněcovatelé působil aktivně, ale potají. Vzpomeňte si vážení čtenáři, co psal ten prolhaný např. o Berijovi, stále ostřeji a ostřeji projevoval v úzkém kruhu lidí neúctu k Stalinovi... ,Stávalo se to i v mé přítomnosti; vyjadřoval se velice urážlivě na Stalinovu adresu.´ Proto zcela přirozeně Mikitka ,zbystřil pozornost´ a ,takové výpady proti Stalinovi od Beriji´ on ,považoval za provokaci´.“      Saveljev pomalu rozkrývá to, co se dělo v posledních okamžicích života Josifa Vissarionoviče: „Možná, že právě teď Chruščov něco kuje? Není to poprvé, že ano? Uklidněte se, vážení čtenáři! V tomto případě Nikita Sergejevič vystoupil v masce pravdymilovného člověka, což mu nebylo vlastní. Vzpomínáte si, jakého kozla střelil a potrkal sám sebe ve svých memoárech k smrti? ,Už bylo pozdě´, ,svlékl se, ulehl do postele´ a ,najednou mu volá Malenkov´. Bodejť by ho husa kopla! A najednou tohle, .nic nevzbuzovalo nějaké obavy týkající se takového konce, který nastal již ráno´. Jestli mu Žora Malenkov pozdě zavolal a oni ,navštívili spícího Stalina v noci´, pak odněkud náš ,jasnovidec´ věděl, že konec přišel k ránu (čtěte: ještě ráno). A ,tito čubčí synové´ se ostýchali vejít, protože zde ležel ,pomočený´ Stalin. Proč ,pomočený´?      Protože Mikita s Žorkou (Georgij Maksimilianovič Malenkov /1902-1988/) již věděli, že Stalin nebyl ,pomočený´, ale ,namočený´. A kdo ho ,namočil´?! Ještě jste neuhodli, vážení čtenáři? Ačkoli je to vše pouze začátek pohádky - ,pohádka´ bude dále...      A pokud jde o provokace L. P. Beriji, pak přišel Chruščov se svou vlastní ,chruščovinou´. Pak jak u zpovědi obviňoval Chruščov Beriju. Proč? Je jasné, že provokoval Chruščova odhalením. Proč? Protože musel znát skutečný vztah Mikitky k J. V. Stalinovi. A svůj pravý vztah k Stalinovi Berija tajil. Před kým? Přede všemi, včetně rodiny, Chruščova, Malenkova, ,Stalinových chlapců´, přirozeně včetně tajné strategické rozvědky a kontrarozvědky, před kýmkoli.“        Již z první části Saveljevovy knihy víme, že Stalin byl otráven. Ale kdo ho otrávil a jak - to je otázka. Ale před konečným rozuzlením vyšetřování, pokládá autor ještě tyto otázky:      První otázka: Kdo řekl a potvrdil, že naposled se J. V. Stalin setkal právě se „čtyřkou“ (Malenkov, Berija, Chruščov, Bulganin)?      Druhá otázka: Jestli „čtyřka“ tak pevně obklíčila J. V. Stalina (tím více, že už víme na základě údajů strategické rozvědky a kontrarozvědky, že spiklenci byli tři), tak proč se tak volně dostavili k němu na daču? Nebo že ochranka dostala instrukce učinit pro vyvolené výjimku?      Třetí otázka: Jaké byly konkrétní okolnosti Stalinovy smrti. A proč diagnózu nestanovili lékaři, ale předběžnou diagnózu mu prý stanovil Berija - „spí?“ A poté oznámil: „Oddělal jsem ho.“      Čtvrtá a pátá otázka: Proč „čtyřka“ nebo „trojka“ nebo „dvojka“ nebo někdo samotný se pohyboval dříve než lékaři u nemocného J. V. Stalina? Proč právě na nich záviselo pozvání lékařů?      Šestá a další otázky: Vážení čtenáři, nevyvolávají u vás všechny uvedené otázky údiv? Vždyť se jedná nikoliv o řadového občana, kamaráda, příbuzného, jedná se o hlavu velikého státu a všechny rozhovory o tom končí u Chruščova nebo Světlany Allilujevové nebo u vyvolených a vystrašených členů ochranky po dlouhých letech od těchto událostí. Otázky, které z toho vyplývají, si mohou klást samotní čtenáři.      Na první otázku odpovídáme jednoznačně: Chruščov:      „A tak v sobotu od něho zavolali, abychom přišli do Kremlu. Pozval osobně mne, Malenkova, Beriju a Bulganina. Přijeli. Říká: ,Podívejme se na kino.´ Podívali se. Potom znova řekl: ,Pojďte, pojíme na nejbližší dače.´ Jeli a povečeřeli. Večeře se protáhla. Stalin říkal takové večeři večerní, velmi pozdní oběd. Skončili jsme určitě v pět nebo v šest ráno.“      A tak tedy. Podněcovatel - „ideový“ inspirátor (vraždy) Chruščov. Chtěl po celou dobu zdůraznit, že on sám se pohyboval ve Stalinově okolí. Avšak, jak již víme, stále zdůrazňoval zvláštní roli L. P. Beriji. Cožpak to byl jen on? Chruščov byl nejen podněcovatel, ale byl ve skutečnosti i organizátorem vraždy jako osoba nanejvýš zainteresovaná na odstranění J. V. Stalina, protože on byl všeho všudy stranickým funkcionářem, ale strana stojící nade všemi „hořela“. Pro každý případ sledoval Nikolaj Alexandrovič (Bulganin) Nikitu Sergejeviče (Chruščova). A „kozla“ Malenkova, který „může vyskočit“, sledoval Lavrentij Pavlovič (Berija). Avšak podle druhu činnosti nemohl Berija plně sledovat trojúhelník Chruščov - Malenkov - Ignaťjev.      Jak vidíte, na povrch se vynořila prostituující špička strany. V osobě Chruščova a Malenkova. A státní bezpečnost v čele se svými nejpodlejšími - Chruščovem a Malenkovem a nám již známým ministrem a šéfem ochranky Seňkou Ignaťjevem. Spiklenci jsou tedy Chruščov, Malenkov a Ignaťjev. Pořadatel vraždy, jenž přikázal podat „uspávací prostředek“ a nebudit Stalina, nebyl nikdo jiný než Seňka. Traviči byli ti, kteří prověřovali jídlo nebo kdo je podávali.      Náhodně k Stalinově otravě došlo v noci z 28. února na 1. března 1953. Jestliže nikoli, co se stalo hned po tomto datu? Je náhodné, že se „čtyřka“ objevila na dače v předvečer vraždy?      Jestliže nikoli, co tam kdo z nich dělal? Kdo dal příkaz Chruščovovi „nebudit ho“ a proč ho splnil? Nevzbudila se ochranka? Proč ochranku pokradmu pozorovalo okno, když se rozsvítilo světlo, zdali byly kolem dokola drátkové snímače napětí? Kdo kontroloval jídlo a kdo ho Stalinovi bezprostředně dával?      V pamětech členů ochranky o posledních hodinách J. V. Stalina figurují rovněž členové „čtyřky“ v různých variantách. Spisovatelé, autoři pamětí, je také sledují, ale zatím... Zpracoval, přepsal, doplnil a poznámkami opatřil Bc. Lukáš Sluka Pokračování v další části.