Igor Vasiljevič Saveljev: Vražda velkého vůdce - historická detektivka (3/10)

http://komsomol.cz/clanky/2260_stalin_03.html Igor Vasiljevič Saveljev: Vražda velkého vůdce - historická detektivka (3/10) Přidáno v pondělí 19. 3. 2012

Preludium vraždy

Autorknihyjasně konstatujenásledující: „Aopravdunapředčasné smrtiJ. V. Stalinanesouvinutřiklamní spiklenci. NejdálezevšechjeodvraždyvzdálenBerija, onpouze ,postrkoval´ Chruščova, ukteréhobylprávě SeňkaIgnaťjev, ministrstátní bezpečnostiSSSRodsrpna 1951 dobřezna 1953 aodkvětna 1952 bylsoučasně ináčelníkemSprávyochranyMinistrabezpečnosti. Tatosprávazabezpečovalaosobní ochranuJ. V. Stalinaadalšíchsovětskýchfunkcionářů stranickéhoastátníhovedení.      A ještě jeden zajímavý fakt. Chruščov vzpomíná, jak J.V. Stalin tiskl ,spolupracovníkům´ ruce, jak ho krmili lžičkou a jako umírající zvracel krev, proč, to zapomněl. A spolupracovníci se rozdělili do dvojic, jak podivné: Chruščov s Bulganinem, Berija s Malenkovem, jako by se báli, že někdo z ,bandy čtyř´ se bude ještě s někým stýkat..."      A Saveljevův vědecký kolektiv dodává: „To, že J. V. Stalin nezemřel přirozeně, o tom se píše již dávno. Nebudeme vypočítávat nejrůznější verze jeho smrti. Zaujalo by to v knize mnoho místa a čtenáře by to vyčerpávalo. Autoři potvrzující násilnou smrt J. V. Stalina většinou hovoří o otravě. Za zabijáky v té či oné míře považují Beriju, Chruščova, Malenkova a Ignaťjeva. Nebudeme se k tomu vracet, pro nás je už jasný nástroj otravy vůdce. Ano, nám je to už jasné. Možná, že čtenáři není jasné to druhé - proč a kdo zabil J. V. Stalina.      Dříve, než odpovíme na tyto otázky, kategoricky sdělujeme, že L. P. Berija se spiknutí proti Stalinovi nezúčastnil. Protože... Lavrentij Pavlovič Berija nebyl takový, jak ho pomlouvá většina politiků a domnělých historiků, čubčích synů! Takovým nebyl!"      Nu a k Lavrentiji Pavloviči je nutno ještě uvést následující: „Berija má skutečně velké zásluhy v oblasti rozvoje národního hospodářství a posílení obranyschopnosti země jak v předvečer, tak v období Velké vlastenecké války. V předválečném roce 1940 organizace investiční výstavby lidového komisariátu vnitra SSSR pod vedením Beriji představovala 13% celkových investic země a během tří let Velké vlastenecké války, počínaje rokem 1941, sedminu."        Saveljev pokračuje: „Zvláště velká byla Berijova úloha v rozvoji hutního průmyslu, který měl mimořádný význam pro dosažení vítězství ve válce s německým fašismem.      Pod Berijovým bezprostředním vedením byly v nejkratších lhůtách postaveny:      - válcovací hutě o objemu 542 tis. tun válcového materiálu ročně;      - tři vysoké pece vyrábějící 980 tis. tun litiny za rok;      - 16 martinských a elektrických pecí vyrábějících 445 tis. tun oceli;      - uhelné doly a lomy těžící 6.790 tis. tun uhlí ročně.      Skutečně neocenitelný je Berijův přínos pro rozvoj leteckého průmyslu. Během půldruhého roku od počátku Velké vlastenecké války byl pod Berijovým vedením vybudován a začal pracovat Bezymjanský komplex leteckých závodů v předměstí Kujbyševa, jehož součástí se stalo deset největších leteckých podniků. Jejich výroba sehrála podstatnou úlohu v dosažení vítězství ve Velké vlastenecké válce.      Jako člen Státního výboru obrany měl Berija velké zásluhy v letech Velké vlastenecké války a v řízení orgánů státní bezpečnosti v průběhu likvidace tajné služby nacistického Německa.      Pod Berijovým bezprostředním vedením byla v Sovětském svazu vytvořena atomová bomba, připravovaly se zkoušky s vodíkovou pumou, která,soudě podle průběhu prací, byla vytvořena dříve než americká."      Jenže, i přes nesporný fakt Berijova skvělého organizátorství, ho Saveljev hodnotí jako člověka „charakterově zbabělého, věrolomného a cynicky prolhaného, schopného jakékoli podlosti a nízkosti v boji o moc, bezprincipiálního kariéristu..."      Následuje podkapitola nazvaná Velezrádci - vlast nebo smrt!, ve které profesor Saveljev a kol. vyvozuje šest základních závěrů:      1. V hodnocení lidí, tak jako ostatně ve všem, stavěl Stalin státní zájem nad zájem osobní.      2. L. P. Berijovi důvěřoval neméně než osobní rozvědce a kontrarozvědce.      3. Stalin měl k Berijovi své zvláštní vztahy, skryté před cizíma očima.      4. Tyto vztahy mezi Stalinem a Berijou předpokládaly i to, že před cizími lidmi se Berija choval tak, jak by si nedovolil před Stalinem.      5. Proto scénář Berijova chování mimo osobní vztahy se Stalinem byl mezi nimi koordinován.      6. Ještě dlouho před Kubánskou revolucí Fidela Castra a Ernesta Che Guevary znal Stalin heslo „Vlast nebo smrt".      A ještě na základě těchto závěrů: Poněvadž J. V. Stalin je velkým státníkem, sovětský stát je v jeho době silným a mocným státem jako nikdy předtím. J.V. Stalin a stát byly jednotným, nerozborným celkem. Jakékoli činy proti Stalinově osobnosti, činy proti zájmům státu, byly velezradou. Osoby, které konaly takové činy, byli velezrádci, podrývající základy státu a jednající proti každému občanu státu. Pomluvy na J. V. Stalina byly pomluvami státu, vlasti, rodné země, byly velezradou. KSSS ve své podstatě svým vztahem k J. V. Stalinovi spáchala velezradu, zradila nejen J. V. Stalina, ale i svou rodnou zem.
Fiaskem této zrady byl rozpad Sovětského svazu. Učinilo to velezrádci. Žádnými „demokratickými" řečičkami v tomto směru nelze ukrýt pravdu.      Zajisté ne nadarmo J. V. Stalin po dlouhých úvahách a poté co analyzoval nejen kladnou úlohu komunistické strany, ale i plevy v ní, rozhodl se odstranit spolu s těmi plevami i písmeno „b" (bolševiků) a strana byla přejmenována na Komunistickou stranu Sovětského svazu.      Nu a Saveljev k tomu dodává tato slova zvolání: „Zrádci! Zločinci! My nejsme soudci. Avšak máme právo na vlastní názor, neboť:      ,Nás vychoval Stalin - pro věrnost lidu,      k práci a činům nás inspiroval.´      Neboť velký ruský vlastenec a spisovatel Nikolaj Alexejevič Někrasov (1821-1877) řekl: ,Proto můžeš nebýt, ale občanem být musíš. A kdo je to občan? Syn vlasti zasluhující si úcty!´        Neboť jsme přísahali věrnost vlasti podle textu Přísahy věrnosti schválené prezidiem Nejvyššího sovětu SSSR 10. června 1947, jejímž autorem je Stalin osobně:      ,Já, občan Svazu sovětských socialistických republik, při vstupu do řad ozbrojených sil přijímám přísahu a slavnostně slibuji, že budu čestným, statečným, ukázněným a bdělým vojákem, budu přísně dodržovat vojenské a státní tajemství, bezvýhradně plnit vojenský řád a rozkazy velitelů a náčelníků.      Přísahám, že se budu svědomitě učit vojenskému umění, všestranně chránit vojenské a státní vlastnictví a do posledního dechu budu oddán svému lidu, své sovětské vlasti a své vládě.      Jsem vždy připraven na příkaz sovětské vlády vystoupit na obranu své vlasti, Svazu sovětských socialistických republik, a jako voják ozbrojených sil přísahám, že ji budu bránit statečně, zdatně, důstojně a čestně, nebudu šetřit své krve ani života pro dosažení úplného vítězství nad nepřáteli.      Jestliže poruším tuto svou slavnostní přísahu, nechť mne stihne přísný trest sovětského soudnictví, všeobecná nenávist a opovržení pracujícího lidu.´"      Tak, a Saveljev se do protikladu táže: „A jakou přísahu jste přijali vy, pánové ,demokraté´? A jakou přísahu přijal Chruščov, Gorbačov a Jelcin?"      A pokračuje zcela výstižně a trefně: „J. V. Stalina milovaly miliardy pracujících na celém světě. Na špičce ledovce nazývaného Sovětský svaz se vytvořil kráter sopky, jako nečisté jezero hemžící se zrádci, pohůnky a kariéristy. Tito šakalové byli připraveni ke všemu, aby nejen neztratili, ale i zvětšili svá privilegia."       Lazar Mojsejevič Kaganovič zůstal stalinistou až do konce svého dlouhého života (bylo mu bezmála 98 let). A právě tento bolševický bard říká v knize Z rozhovorů se Zojou Kosatkinovou, vydané roku 1988, následující: „Bilancujeme-li život a činnost J.V. Stalina jako bojovníka proti carismu, proti kapitalismu a jeho náhončím, za marxismus-leninismus, za socialismus a komunismus, za vítězství Říjnové revoluce, sovětského státu, za vybudování socialismu v Sovětském svazu, za porážku fašistických uchvatitelů za Velké vlastenecké války, je nutno především neopakovat imperialistické pomlouvačné výmysly, ale revolučně vědecky, stranicky, leninsky zachovávat proporce hodnocení kladného a záporného, nedopouštět se maloburžoazních výstředností, senzacechtivosti, přehánění a záměny chyb a nedostatků všeho toho historicky velkého, co udělal Stalin pro stranu, lid a zemi." (Viz také pamětní zápisky pracujícího, komunisty-bolševika, odborového, stranického a státního pracovníka, Moskva, Vagrius, 1997, s. 564.)      Žádné neshody mezi Kaganovičem a Stalinem v židovské otázce neexistovaly. Naopak:      „Židé vždy kalí vodu, protože méně závisí na tradicích země a více podporují pouta s příbuznými v cizině. Zcela jsme rozdrtili židovský buržoazní nacionalismus, všechny ty sionistické organizace ještě ve dvacátých letech. Avšak po válce, kdy Rudá armáda zachránila židy před Hitlerem, a kdy sovětská vláda pomohla Židům, kteří přežili tragédie hitlerovské genocidy, vybudovat stát Izrael v Palestině, židovský buržoazní nacionalismus v naší zemi opět zvedl hlavu. Protože dobře znám psychologii a taktiku sionistů, zneklidněl jsem a sdělil své obavy Stalinovi. Josif Vissarionovič souhlasil s mými argumenty o tom, že je účelné omezit činnosti židovského antifašistického výboru, příliš těsně provázaného se zahraničními sionistickými centry v USA, Izraeli a Evropě a učinit přítrž ,kosmopolitismu´, především kosmopoliticky naladěné sovětské židovské inteligenci (srv. viz Boris Pasternak). Považuji, že to tehdy bylo správné opatření, ozdravilo ideologickou situaci ve straně a společnosti. Nyní, v letech odbourávání komunistických ideálů, to není nic divného, že židovští ,podněcovatelé míru´ stojí v prvních řadách."        A ještě pár slov o Berijovi. Saveljev píše: „Proč taková zloba proti Berijovi? Jak ostatně u mnohých vůči Stalinovi. Krátká odpověď, velmi krátká - oni byli politikové jiného typu, než většina státních a politických činitelů naší vlasti. Jakého typu? Odpovídáme: tvořivého. Ovšem osobnosti J. V. Stalina a L. P. Beriji nejsou stejně veliké a nejednoznačné, ale především jsou to tvůrci. Jejich tvůrčí činnost se v poválečné době spočívala nejen v zachování míru, ale i v zachování lidstva na Zemi. Zuřivá komunistická protistalinská propaganda v SSSR, podporovaná rekčními kruhy v celém světě, už trvá padesát let. Pro koho to je výhodné? Nestojí za to opakovat. A L. P. Berija stojí hned za Stalinem. A nyní konkrétněji k našemu tématu, máme-li, vážený čtenáři, s vámi důvod předpokládat, že právě Berija zavraždil Stalina? A máme důvod obviňovat z vraždy nevinného? Jestliže nikoli, potom udeřme přes ruce žalobcům, aby jim zašla napříště chuť. Souhlasíte s námi, vážený čtenáři? Jestliže souhlasíte, pak si dodejme odvahy , abychom veřejně prohlásili: ruce pryč od Beriji, pohůnkové.      Následuje kapitola sedmá, nazvaná Spiklenci, nu i my se do ní tedy ponořme. Saveljev píše: „Dříve, než budeme hovořit o činnosti spiklenců proti J. V. Stalinovi, proberme otázku o těch silách, které vůdce podporovaly a proč právě on byl zavražděn? Odpověď je krátká - J. V. Stalin byl v Sovětském svazu nejdůležitějším člověkem, v jehož rukou se soustřeďovala moc, nezávisle na oficiálním postavení, které zaujímal ve státě, byl generálním tajemníkem ÚV VKS(b), předsedou Rady lidových komisařů nebo předsedou Rady ministrů SSSR nebo vrchním velitelem ozbrojených sil, tajemníkem ÚV KSSS. Stručně řečeno, J. V. Stalin ztělesňoval moc. Proč právě on byl tou hlavní postavou moci, jak a proč přišel k moci nebo spíše učinili ho mocí, o tom autoři knize také hovoří a my o tom už také leccos víme. Nyní si však položme otázku: ,Co představovala reálná moc v SSSR a jaká byla její opora, základ, bez nichž moc nemůže sama o sobě existovat?´"      V následující podkapitole nazvané Základy moci v Sovětském svazu se Saveljev a kol. obrací ke knize Sergeje Semanova Andropov - sedm tajemství generálního tajemníka z Lubjanki (Moskva, Veče, 2001, s. 246-252), v níž autor podle našeho názoru správně analyzuje rozmístění sil základu moci. Citujeme ve zkrácené podobě (proložení je naše): „V Sovětském svazu se od samého počátku zformovalo pět největších sil, jejichž vzájemné působení na Moc se utvářelo nikoli podle západního stylu, tj. ústavní cestou, ale ruským stylem, tj. mysticky: strana (stranický aparát nejvyššího a středního článku), armáda, státní bezpečnost, inteligence a mlčící lid. Vliv těchto sil se v poststalinském období rozmisťoval přibližně v té posloupnosti, ve které byly budovány... Existence a činnost těchto sil se jasně projevuje v politických praktikách SSSR, ačkoli z velké části skrytě nebo instinktivně. Tím nicméně všech pět sil je zřetelně popsáno a přísně vymezeno.      Jsou konzervativní, jako všechno stabilní a málo se přemisťují mezi sebou, v poststalinském období je spojují společenské špičky. Moc, kde se, naproti tomu, vládnoucí špička snadno mění... je zpravidla jen na nejvyšší úrovni.        Naprostým vůdcem všech pěti sil je strana... Armáda v Sovětském svazu stojí obvykle stranou od probíhajícího politického boje, ale jako ohromný balvan visí nad Kremlem a na ní velmi a velmi závisí bez výjimky všechny jednající osoby. V nejnovějším období sehrála armáda dvakrát rozhodující úlohu: v červenci 1953, kdy tři generálové podle všech indicií nechali zavraždit Beriju a v červnu 1957, kdy Chruščov svrhl stalinskou většinu v prezídiu ÚV; ne zcela jasný, ale nepochybný vliv projevila armáda v přechodném období v červnu 1964 a v listopadu 1982. Státní bezpečnost vždy plnila mimořádnou úlohu pro upevnění vládnoucí garnitury a důležitou roli v boji jednotlivých skupin o moc... Inteligence tak rozdrcená za Lenina a tak poslušná za Stalina, pozvedla již za Chruščova hlavu a stala se vlivnou silou za Brežněva. Takové opěrné štáby inteligence jako Akademie věd nebo Svaz spisovatelů velmi podstatně nyní ovlivňují moc. Je pravda, že inteligence není jednotná, v posledních letech v jejich špičkách lze pozorovat rozhořčený boj, avšak v celku je jeho síla rovnocenná. Navzdory opačnému názoru na Západě je možno určitě tvrdit, mlčící lid není vždy statistou na sovětské politické scéně, což je možno pochopit nejen z mystiky ruských dějin a jejich důsledků - nynější sovětské současnosti. Pro někoho to bude novum, ale tvrdíme, že sovětský lid, pracující, mají na moc mnohem větší vliv, než jejich druhové v Anglii či Americe. Ano, sovětský lid nestávkuje (a Saveljev tvrdí, že jeho odbory jsou z poloviny padělkem). Ale je známo, že zednářští vládci v Anglii či Americe se vůbec nebojí stávek jejich hlučné odbory jsou přímo kontrolovány (nebo dokonce řízeny) těmito zednáři. Dělnické hnutí na současném Západě, to je hra pro ,tupé stádo´, jakož i prezidentské volby, dnes se to všem skutečně vzdělaným lidem v Rusku stalo již zřejmé.      Avšak v Sovětském svazu moc není otřásána přísně dávkovanými výbuchy ,dělnického hnutí´, tím neméně vnímavě naslouchá lidu (Státní bezpečnost např. odedávna sbírá pomluvy, zvěsti a také referuje Moci). To se děje proto, že Moc se velmi obává nespokojenosti lidu, tím více projevů výbuchu, a je to pochopitelné. U nás lidové hnutí (jestli vznikne) se nebude regulovat poddajnými a nepravými ,dělnickými stranami´. Je známo, že při malé patálii v nějaké dílně veškerá místní moc včetně oblastního výboru se doslova postaví strachy na hlavu, oznámí to ÚV a všemožně se bude snažit uklidnit situaci. Nikoli, význam lidu v politickém zřízení SSSR nelze podceňovat...      Pevnost postavení vládce (Chuščov) nebo vládnoucího uskupení při nominálním vládci (Brežněv) se určovala stupněm podpory každé z pěti uvedených sil." Zpracoval, přepsal, doplnil a poznámkami opatřil Bc. Lukáš Sluka Pokračování v další části.