Igor Vasiljevič Saveljev: Vražda velkého vůdce - historická detektivka (7/10)

  Pokračování z 1., 2., 3., 4., 5. a 6. části.

      Nu, je čas přistoupit k následující, deváté kapitole, pojďme tedy na to:

Kapitola devátá - Další svědectví, další soudci

      Soudci jsou soudci, ale před soudem musí být práce vyšetřovatele s obviněnými a svědky zločinu. V různých literárních pramenech vystupují jako svědkové členové bezpečnostních sborů, kteří přednesli své výpovědi za 20 až 25 let po Stalinově smrti. Svědecké výpovědi je možno získat od lékařů. O těchto výpovědích se dosti rozsáhle hovoří v knihách různých autorů, kteří subjektivně interpretují své prameny a opět vyvozují své závěry. Mezi autory knih, s nimiž jsme se mohli seznámit, byl pro nás nespornou autoritou Jurij Ignaťjevič Muchin, osobnost, která umí rozšiřovat své přirozené schopnosti neúnavnou prací, „železnou“ logikou, statečností, a vědomím vysoké odpovědnosti za své Já v národních dějinách. Géniové se často nerodí. Je to banální? Ovšem, to nezdůrazňujeme zbytečně, abychom poznali, že oni jsou součástí národní kultury, národním bohatstvím té země, jíž slouží. My musíme být hrdi na to, že jsme jejich spoluobčané a současně si uvědomujeme, že žijí nikoli pro sebe, ale pro všechno lidstvo.
     

Autoři v této knize napsali, co považovali za nutné. A proto nebudou uvádět výpovědi různých svědků a lžisvědků vraždy J. V. Stalina, které se uvádějí v literatuře. Nemá smysl opět připomínat jejich jména, jestli vybrebtávají některé pravdivé prvky, nechávají je převalovat pod příkrovem nejasností vlastní duše. Čtenář se sám může seznámit s jejich odhaleními v jiné literatuře. Od Stalinovy smrti uplynulo již více než 56 let. Zbývá stále méně a méně lidí, kteří by mohli být seriózně odpovědni za svá slova jako živí svědkové. Ale jak je zřejmé, fakta lze odhalit i ve svědectvích, která zanechali ti, kteří již nežijí a posuzovat tato fakta budou již jiní svědkové - soudci naší doby, k nimž patří i naši čtenáři. Souhlasíte s námi, vážení čtenáři?

Chruščov, Malenkov a Ignaťjev

      V Chruščovových pamětech jsou například taková tvrzení, která jakoby vyšla z rozhovorů se Stalinem:
      „...jak se zdá, tento nedostatek, jímž trpíme, když pracujeme pod Stalinovým vedením, je stará vada. V tuto dobu ještě silně pil, Lenin to věděl a varoval ho...“ „...a zdá se, že již v mládí měl sklon k pití. Je zřejmé, že je to u něho dědičné...“
      „Stalin s Berijou se stali mistry v zabíjení lidí, vymýšleli pro to neuvěřitelné metody. A přenášel všechno na sebe, proč nemohou na něm použít takové metody lidé, kteří ho chtějí sprovodit ze světa? Myslím, že ho to začalo deptat. Deptaly ho ty činy, které zkoušel na lidech, k nimž choval nedůvěru...“
      „...při obědě nemohl ochutnat ani jedno jídlo, jestli ho někdo z přítomných v jeho přítomnosti neokusil... a pokud jde o lahůdky, které stály na stole, pak vyčkával, až si někdo vezme. Vyčkal určitou dobu a pak si také vzal. Choval se s krajní podezřívavostí i k lidem, kteří ho již po léta obskakovali a byli mu bezmezně oddáni. Nedůvěřoval nikomu!“
      „Trpěl osamělostí, těžce snášel být sám, potřeboval lidi. Když se prospal, volal nás telefonem, nebo zval do kina, nebo zavedl nějaký hovor, který bylo možno vyřešit za dvě minuty, ale on ho úmyslně prodlužoval.“
     

     Nebudeme ztrácet čas, abychom dokazovali absurditu podobných hlášek. Co o tom tvrdí Chruščov? Odpověď je zřejmá: Aby pohaněl Stalina a objasnil nutnost mít společnost, kterou vyžadoval, a kamarády z mokré čtvrti, a také dokázat, že poslední noc setkání s vůdcem jeho spolupracovníci pouze pili. Na druhé straně se Nikita pokusí dále upevnit obraz J. V. Stalina jako člověka hypochondrického a nedůvěřivého. Vše je prosté - nikdo hypochondrického Stalina nezabil, prostě seděli a pili. Žádná vážná obvinění. Nezdá se vám, vážení čtenáři, že lež je současně i důkazem?
      My a nejen my, autoři knihy, za bezprostřední vrahy považujeme skupinu spiklenců, o kterých čtenáři již vědí. Hluše pak umlčeli Seňku Ignaťjeva a Žorku Malenkova. Zdá se, že Nikita žvanil. Snažil se ospravedlnit sebe a pohanět Stalina a Beriju. Jindy ho to přivádělo k zjevným narážkám.

      Jakou má např. cenu takové jeho odhalení:
      „Stalin střílel na své. Na veterány revoluce. Za tuto zvůli ho odsuzujeme... V dějinách lidstva bylo dosti krutých tyranů, ale všichni zemřeli násilnou smrtí, protože sami si svou moc udržovali násilím.“
      Je zajímavé slyšet takové odhalení od katana.
      Z Chruščovovým vzpomínek víme i o „kině“ v Kremlu 28. února 1953 a o tom, co se dělo. Známe také Chručšovovu variantu posledních „tajných večerních nešpor“ na dače, kdy se „večeře protáhla“, skončili až v pět nebo v „pět nebo v šest ráno“, když měl Stalin náladičku, „velmi žertoval“, Chruščovovi říkal Mikita a šťouchal ho do břicha. Přímo veselá kopa a nezkrotný ožrala je soudruh Stalin. Komu lže tento lstivý idiot? Nám, vážení čtenáři? A věřili někteří tomuto pomlouvači a pitomečkovi! Všechny ostatní nesmysly s jeho dalším špehováním a neposkytnutím pomoci otrávenému a umírajícímu Stalinovi již také známe. Vzpomínáte si, vážení přátelé, jak jsme poslali na rozvědku servírku Matrjonu Petrovnu, postarší ženu, jež mnoho pracovala u Stalina, omezenou, ale čestnou a jemu oddanou ženu. Až po této „rozvědce“. Ano nic. Ukázalo se, že J. V. Stalin „ještě v mládí projevoval sklon k alkoholu“, „opíjel se čtyřkou“, „upadl a pomočil se“. Všechno je v pořádku, kamarádi, napral se s vámi, nastal bezděčný únik moči z téhož důvodu. Víte, od mládí jsem takový pijan. A brachu, nezemřeš studem za svého kumpána soudruha Stalina, nebo se ze studu schovali za sukni servírky, „předpokládali, že je nevhodné být u něho a prodlužovat svou přítomnost v tak neblahé situaci“. Rozjeli se domů, potvory! A později se opět vrátili, protože neúnavný Malenkov mu opět zavolal, ale to již, vážení čtenáři, víte, že děcka od soudruha Stalina opět volala, že přesto něco není v pořádku. Ačkoli také Matrjona Petrovna řekla, že klidně spí, ale že to není obvyklý spánek. Je třeba ještě jednou dojet.

      A proč tam k čertu ještě jednou jeli? Ovšem, aby se přesvědčili, že otrava je prvotřídní, nebo že soudruh Stalin opět vstane. A ostatní již, vážení čtenáři, znáte!

      A kamarádi doprovázeli bezprostředního traviče Ignašku, který tak důkladně prověřoval víno připravené na setkání hostů, že „si nevšiml“, jak kapka jedu doslova jako živá ukápla z jeho prstíků do poháru určeného pro vůdce. A vodu v karafě, křivák, také prověřoval. Měl na to právo. Vždyť on byl hlavním ochráncem soudruha Stalina a dalších předních představitelů, ti nejdůležitější z nich ho spolehlivě doprovázeli v případě operace „Otrav vůdce“.

      A proč je zde Malenkov? Stejně jako Chruščov velel Ignaťjevovi. Velel z vlády. A Chruščov velel z ÚV KSSS. Trojúhelník v jejich spiknutí byl namířen proti Stalinovi. A otálet po 28. únoru nebylo možno. A o tom rovněž víte, vážení čtenáři. A jed odkud? Z téže toxikologické laboratoře Gríšu Majranovského, který už seděl. Vydávání jedů kontroloval bezprostřední Ignaťjevův podřízený, jeho zástupce v Ministerstvu státní bezpečnosti S. I. Ogoľcov.
      Informace. Po smrti vůdce L. P. Berija zatkl Ogoľcova a po Berijově smrti byl opět propuštěn. Majranovkij dostal termín. Svědka plukovníka Ivana Chrustaljova otrávili ještě za Berijova života. Berija již nestačil na Ignaťjeva, ostatně jako na Chruščova a Malenkova. Tady se Lavrentij Pavlovič přepočítal. Byl důvěřivý. Stejně jako Josif Vissarionovič. Na jejich hlavy se sypaly kletby od vrahů, vyvrhelů a nechápajících a jejich jedy oklamaných blbečků. Ačkoli, jak říkal L. P. Berija: „Kdo není slepý, vidí.“

      Vzpomínky vystrašených zločinnou ochrannou trojicí jsou nesmyslem i proto, že věděli vše, jak to ve skutečnosti bylo. Víme již, že Strategická rozvědka věděla, s kým a kdo spal v posteli a také o osobních rozhovorech členů politbyra. Rozumí se samo sebou, že i samotná ochranka sledovala stav a pohyb J. V. Stalina nejen „klíčovou dírkou“ nebo oknem, „když zažehlo světlo“. Přečtěte si v knihách jiných autorů takové či jim podobné „výpovědi“, členů ochranky je více než dost. A vůbec se nestydí lhát. Na takové lhaní sotva i dítě „naletí“. Členové ochranky měli na tu dobu dokonalé prostředky pozorování. Nebudeme chodit daleko. Podívejme se, co stojí v knize Jaurése a Roy Medveděvových Neznámý Stalin:

      „Vlastní ochranka dači, představující zvláštní jednotku Ministerstva státní bezpečnosti, měla na starost ochranu prostoru, přístupové cesty a příjezdy k dače mezi dvěma vysokými ploty kolem celého prostoru a konala službu hlídky se psy. Vedle brány pro vjezd do prostoru dači se nacházela „služebna“, domek pro starší důstojníky ochranky. Prověřování přijíždějících bylo velmi pečlivé. Z Mažajské ulice nedaleko od hory Poklonnaja byla zatáčka k Stalinově dače. Cesta zde byla přehrazena závorou, kterou hlídkující důstojníci otvírali pouze pro vládní automobily. Druhé prověřování bylo u brány, třetí při vstupu do dači. Zde hlídkoval pracovník ve vojenském stejnokroji plukovníka státní bezpečnosti.

      K prostoru dači přiléhala dvoupatrová budova, obytný dům čili kasárna pro řadové členy ochranky, asi pro sto vojáků a důstojníků.

      Všechny místnosti dači a jejich služební místnosti byly spojeny telefonní sítí - „domofonem“. Telefonní přístroje byly ve všech Stalinových místnostech, také v koupelně a na toaletě. Domofonem si Stalin objednával jídlo nebo čaj, žádal o noviny, poštu atd.

Kromě domofonu měly všechny místnosti, v nichž se mohl Stalin nacházet, telefon vládních spojů a telefony běžné moskevské telefonní sítě. V Sovětském svazu více než sto osob - členové politbyra, nejdůležitější členové vlády, ministři státní bezpečnosti a vnitra, ministr obrany, náčelník generálního štábu, vedoucí hlavních oddělení ÚV KSSS, první tajemníci oblastních výborů a straničtí šéfové republiky, velitelé pohraničních vojenských okruhů, tajemníci ÚV KSSS a někteří další státní a straničtí činitelé - byli spojeni mezi sebou dvěma nebo třemi linkami vládních spojů a mohli volat přímo Stalinovi v případě naléhavé nutnosti.

      ...Ve Stalinových místnostech byl pro doplnění telefonu umístěn zvláštní signalizační systém, jenž umožňoval ochrance sledovat, v kterém z několika pokojů se nalézal Stalin v tu kterou dobu. Do některého nábytku byly zabudovány zvláštní drátkové snímače.“ (s. 21-22)
      Rozumíte, vážení čtenáři? I my chápeme. Takže opakujeme, že nebudeme citovat výpovědi členů ochranky. A posuzovat to všechno bude jiný soud.

Seznam osobních věcí J. V. Stalina

      Po Stalinově smrti byl proveden seznam osobních věcí J. V. Stalina:
      „Pátého března 1953 ve 22 hodin 30 minut já, Orlov, velitel Blízké dači, starší přidělenec Starostin, pomocník Tukov, spolupracovnice Butuzovová, jsme sestavili seznam osobních věcí soudruha Stalina J. V. podle instrukcí soudruha Beriji: 1. Diář pro zápisy, v kožené obálce šedé barvy
      2. Kniha zápisů, kožená, rudé barvy
      3. Osobní zápisy, poznámky na jednotlivých listech a trhacích listech. Očíslováno je celkem 67 listů (šedesát sedm)
      4. Sešit se zápisy, obálka rudé barvy
      5. Doutníky 5 ks. K nim: 4 pouzdra speciálního zařízení, tabák. V kabinetu soudruha Stalina: knihy, stolní potřeby, suvenýry nejsou v seznamu uvedeny.
      Ložnice a oblečení: 6. Krátký vojenský kabát se stojatým límcem bílé barvy (2 ks), na obou stranách připevněna hvězda Hrdiny socialistické práce
      7. Krátký vojenský kabát se stojatým límcem šedivé barvy (denní 2 ks)
      8. Krátký vojenský kabát se stojatým límcem tmavozelené barvy - 2 ks
      9. Kalhoty 10 ks
      10. Doleji prádlo složené, do skříně pod č. 2
      Do skříně pod číslem 3 bylo uloženo 6 vojenských kabátců, 10 kalhot, 4 vojenské pláště, 4 uniformní čepice se štítkem. Ve skříni pod č. 1 byly uloženy zápisníky, knihy zápisů, osobní zápisy. Hygienické potřeby byly uloženy ve skříni pod č.4. Další osobní předměty soudruha Stalina nebyly do seznamu zahrnuty. Termín ukončení sestavení seznamu a dokumentu: 0 hodin 45 minut 6. března 1953.
      Přítomni: (podpis) ORLOV (podpis) STAROSTIN (podpis) TUKOV (podpis) BUZOVOVÁ"

      Ve stručnosti: soudruh Stalin měl u sebe rovněž spořitelní knížku na „ohromou sumu“ 900 rublů (po denominaci provedené Chruščovem v roce 1961 to bylo 90 rublů!)
      Ti, kteří si přejí, mohou sami komentovat, jak byl soudruh Stalin bohatý či materiálně chudý. A pro nás autory je komentář zbytečný.
      Nu a my se (pokolikáté už) přiblížíme k podlému a zbabělému zavraždění J. V. Stalina kumpány shromážděnými kolem vepře Chruščova a tím k vyvrcholení našeho dramatu. Projděme si tedy desátou kapitolu nazvanou „MANDOU“ Ju. I. Muchina, jež tvoří úryvky z knihy Vražda Stalina a Beriji:

Verze Stalinovy smrti

      Oficiální osobnosti o okolnostech lhaly... Později část z osobností z těch, které nebyly přítomny Stalinově smrti, zanechala vzpomínek. Takoví svědkové byli dva. Byl to Chruščov a Stalinova ochranka. Ochranku spojuji v jednu osobu, pokud její svědkové kolektivně namluvili první vzpomínky až v roce 1977, ale Chruščov zemřel v roce 1971. Ani on, ani oni lži navzájem neslyšeli a koordinovat je nemohli.
      To, co všechno tito svědkové nalžou, uvidíte sami níže, ale skutečnost, že lžou, je jistá. Všichni byli úmyslnými (Chruščov) a neúmyslnými (ochranka) Stalinovými vrahy a mají co skrývat. Ale opakuji, pokud nekoordinovali lži, pak je možno si domyslit, že právě oni chtějí lží ukrýt, jak věc probíhala.

Konfrontace Chruščova s ochrankou: večeře

      ...Historikové objasnili, že 17. února byl Stalin v Kremlu a pracoval bez výjezdu do blízké dači. Potvrzuje to kniha zápisů návštěv jeho pracovny v Kremlu: od 17. února je čistá. Takže Stalin nezval tuto společnost k sobě do Kremlu a nesledoval s ní v Kremlu film. Chruščov lže. Proč?
     

Dále. Stalin samozřejmě mohl, jestli to bylo nutné, pracovat až do rána, avšak obvykle chodíval spát ve tři nebo čtyři hodiny a vstával v 10 nebo 11 hodin dopoledne. Z jakého důvodu náhle porušil svůj denní režim? Aby uviděl opilé huby těch, které vídal každý den už dvacet pět let? Ale to nebyl Jelcin.
      Stalinova ochranka také lže, ale vše není tak opovážlivé. Bavili se tím, že pili a pili. A tak se veselili.
     

Amimojiné grafikonprácemocenskýchorgánů bylsvérázný. Pracovní den začínal v 9.30 a pro řadové pracovníky končil ve 20.00 hod. a pro ministry i déle - do 24 hod. (avšak ministři měli přestávku na oběd od 17.30 do 20.30 hod.). V sobotu byl pracovní den krátký a končil v 17.00. Chruščov, Malenkov, Berija a Bulganin se mohli rozjet v sobotu večer, jak chtěli. Jestli však byla u Stalina pitka, pak přerušení mezi koncem pracovního dne a jeho počátkem bylo velmi velké. Někdy se Stalinovi zachtělo po celých šest hodin být se svými kamarády z mokré čtvrti, tak proč to s nimi táhl od 17 do 24 hodin?

      Plukovník Petr Lozgačov, jeden ze strážců dači, na tento večer vzpomíná: „V noci na prvního března jsem byl na dače, měl jsem službu... Orlov, velitel dači, přišel z dovolené a byl u východu. U Stalina měli službu starší přidělenec plukovník M. Starostin, jeho pomocník plukovník V. Tukov a Matrjona Batuzovová. Tu noc byli v objektu hosté, tak Hospodář nazýval členy politbyra, kteří k němu přijížděli. Jako obvykle, když hosté přijížděli k Hospodáři, sestavovali jsme s nimi menu. V noci z 28. února na 1. března jsme měli na jídelníčku: madžari, je to mladé víno, a Hospodář ho nazýval šťávou kvůli malé koncentraci. Tu noc mě Hospodář vyzval a řekl: „Dej nám dvě láhve šťávy...“

      Příjezd hostů nebyl spontánní. Stalin se zvlášť připravoval k jejich přijetí a nezvolal, když si sundával plášť: „Dejte nám, co zůstalo v kuchyni!“ A lihoviny z jídelníčku prakticky odstranil. A proto to nebyla pitka před spánkem, ale příprava k důležité poradě, při níž Stalin nepotřeboval žvanění z opilosti. Tehdy v souvislosti s něčím neodkládal tyto rozhovory do hluboké noci? Vždyť jeho spolupracovníci ukončili pracovní den v 17.30 hod. a měli volno.

      Závěr: jak Chruščov, tak ochranka potřebovali, aby v noci na 1. března byl Stalin živ, zdráv, veselý téměř až do úsvitu. Proto, aby odložili dobu večeře na 1. března, si Chruščov vymyslel pozvání Stalina do Kremlu, na společné zhlédnutí filmu, a tak vyplnil dobu od 17 hodin do půlnoci. A Stalinova ochranka, zcela nezávisle na Chruščovovi, mu přizvukuje, to znamená i ochranka potřebuje, aby si všichni mysleli, že se v noci na 1. března nemohlo se Stalinem nic stát.

      Proto ochranka vydává prostě mistrovské dílo lži... Tentýž P. Lozgačov pokračuje:
      „A když hospodář provázel hosty, plukovník provázel rovněž, zavíral za nimi dveře. A plukovník Ivan Vasiljevič Chrustaljov zavíral dveře a viděl Hospodáře, a ten mu řekl: „Běžte spát.“
      Prostě nevím, jak to chápat... spánek ve strážní službě - to je vojenský přestupek. Dovolit spát ve stráži, to znamená spáchat přestupek. Takový rozkaz Stalin nemohl dát!
      Jeho ochranka lže!

      A ještě. Uvědomte si, že Stalina uvnitř domu a dům samotný střežili celkem tři ochránci (stráž byla ještě při vjezdu do dači, avšak k ochraně domu neměla vztah). Dva přidělení tělesní strážci a velitel, střežící vlastní prostor domu. Dát jim rozkaz spát, to by znamenalo nechat vlastně dům bez ochrany, ale k čemu by to bylo k sakru zapotřebí?

      A ještě. Když byl v roce 1952 zbaven hodnosti dlouholetý náčelník dlouholetý náčelník vládní ochranky generálporučík N. S. Vlasik, byli změněni i další vysocí úředníci. Do funkce velitele Kremlu jmenoval Stalin jednoho ze svých tělesných strážců, jemuž, jak je zřejmé, zvlášť důvěřoval - generálmajora Kosynkina. Avšak mladý muž, generálmajor Kosynkin, „předčasně zemřel“ 17. února, jestli si vzpomínáte, právě od tohoto dne Stalin již nejezdil do Kremlu a zůstával na dače...

      Proto ochranka nemohla v žádném případě plnit takový rozkaz. Vždyť byli tři. A ještě kuchařka. Nepomysleli, že Stalinova ochranka spala a je, ochránce, by minimálně vyhodili ze služby. Ani Stalin by nepomohl, cožpak by zachránil před soudem. Ochranka lže, nespala!

      A mimochodem, Stalinův tělesný strážce Chrustaljov, jemuž Stalin dal údajně rozkaz „spát“, rovněž brzy po Stalinově smrti „předčasně zemřel“ a ušetřil tak historiky (nebo vyšetřující) od zbytečného vyptávání. Ale i tak ochranka přiznává úřední trestný čin, a obžalovává samu sebe. Proč?...

      Odpověď je jedna. Tuto noc se něco stalo. Abychom nelhali, ochranku zastihli (a o tom níže) ještě 2. března 1953. To byl Stalin ještě naživu, ale bylo zde riziko, že přežije. A kdyby přežil, mohl by si vzpomenout sám, co se stalo, a klást otázky. Byly by to určitě obtížné otázky. A ochrana (ti, kteří sestavili legendu, co se stalo), řekla by, že spala, měla by svobodu odpovídat: jestli by Stalin zemřel, tvrdila by (jak se to i stalo), že v noci na 1. března se nic nestalo,ale kdyby Stalin přežil, pak by tvrdila, že spala a neví, zdali se se Stalinem něco stalo či nikoli, zdali k němu v noci někdo přijel nebo ne.

      A kromě toho strážci nebyli v domě jedinými svědky. Byla zde bdící hlídka, která pouštěla automobily, byla tu hlídka u brány do dači a mohli to být nakonec nahodilí svědkové příjezdu automobilu na Stalinovu chatu. Bylo třeba se postarat o to, aby v případě nutnosti bylo vysvětleno, proč druzí viděli automobily vjíždějící do prostoru dači, ale ochranka dači nic neviděla. Spali, rozumíte.

      Závěr: Přiměli Stalinovi tělesné strážce takto zapírat a oni lhali více než 25 let.

Zpracoval, přepsal, doplnil a poznámkami opatřil Bc. Lukáš Sluka

Pokračování v další části.