Igor Vasiljevič Saveljev: Vražda velkého vůdce - historická detektivka (5/10)

Pokračování z 1., 2., 3.a 4. části.

Proč zmizel generál Vlasik?

      Když generál Vlasik¹⁾ byl již od Stalina odstraněn a v čele ochranky stál Ignaťjev, Stalinova strategická rozvědka a kontrarozvědka mu sdělovala:
      „Přísně tajné
      Pouze pro soudruha Ivanova²⁾
      INFORMAČNÍ SDĚLENÍ
      Zápis provedený technikou výslechu.
      Vlasikova dcera Naděžda Vlasiková řekla matce, že v okamžiku svého zatčení jí otec zašeptal: ,Dny soudruha Stalina jsou sečteny, nebude dlouho žít. Odstraňují lidi, kteří jsou mu oddáni.´
      18. prosince 1952

      S. Nikolajev"

      To se událo za tři dny po Vlasikově zatčení. Myslíme si, že si čtenáři kladou otázku, co se s N.S. Vlasikem stalo. Proč zkušený, dlouholetý, Stalinovi oddaný člen ochranky byl vyměněn za Seňku Ignaťjeva protežovaného Malenkovem a Chruščovem? Jak se podařilo tomuto netvorovi Ignaťevovi vetřít se v důvěru vůdce? Lháři obviňují L. P. Beriju.
      Veledůležité je pro nás také připomenout jeden ze zásadních faktů, a tím je jméno velitele Stalinovy osobní ochranky: Semjon Michajlovič Buďonnyj (1883-1973), a bohužel musím konstatovat, že tento fakt se čtenář z knihy nemá možnost nedozvědět, protože je zde jmenován pouze jako Semjon. Ignaťjev zastával vysoké stranické funkce: „V letech 1950-1952 byl vedoucím oddělení stranických, odborových a komsomolských orgánů ÚV VKS(b), od 11. července 1951 byl současně představitelem VKS(b) v ministerstvu státní bezpečnosti a od 29. května 1952 stál v čele Správy ochrany Ministerstva státní bezpečnosti, která zajišťovala nejen osobní ochranu J. V. Stalina, ale i dalších členů stranického a státního vedení. Jmenoval náměstky na klíčová místa Správy ochrany stranických pracovníků.
     

Nabízí se otázka - ve kterých rukou byl život nejvyšších stranických představitelů? Kdo musel chránit jejich život před úklady zvenčí? Správně, vážení čtenáři, Semjon, tedy Buďonnyj osobně, pouze jemu podléhali všichni členové ochranky. Včetně členů ochranky „čtyřky" Berija, Bulganin, Malenkov a Chruščov, které jsme již nejednou připomínali.
     

Jaké služební vztahy byly mezi Berijou a Ignaťjevem? Žádné, ani služební, ani osobní. Berija v době profesionálního „rozvoje" Ignaťjeva ve funkci náměstka šéfa vlády J. V. Stalina řídil vyzbrojování novými druhy zbraní. A zabýval se tím, jak víme, mimořádně úspěšně. Nad ním stál již pouze vožď. Vztahy mezi Berijou a Ignaťjevem byly navázány až po Stalinově smrti. Jaké? Nemohly být horší.
      N. A. Bulganin byl od března 1947 náměstkem předsedy Rady ministrů SSSR a současně (březen 1947 - březen 1949) ministrem ozbrojených sil a od května 1947 do srpna 1949 byl předsedou Výboru č.2 (reaktivní technika). Poté, když 29. srpna byla na semipalatinském polygonu vyzkoušena první sovětská atomová bomba, se vedením výzkumu atomových zbraní a reaktivní techniky, včetně raket, zabýval pouze L. P. Berija. Žádné vztahy mezi Bulganinem a Ignaťjevem neexistovaly.
      G. M. Malenkov byl od srpna 1946 do března 1953 náměstkem předsedy Rady ministrů SSSR, současně byl od června 1948 do března 1953 tajemníkem ÚV VKS(b) - KSSS. O vztazích mezi ním a Ignaťjevem pojednáme v souvislosti s Chruščovem.
      N. S. Chruščov, od prosince 1949 tajemník ÚV VKS(b) a vedoucí organizačního oddělení ÚV, byl současně od prosince téhož roku do března 1953 prvním tajemníkem moskevského oblastního a městského výboru VKS(b) - KSSS.
     

A tak kromě přímého podřízení J. V. Stalinovi byl Ignaťjev těsně služebně spjat se dvěma tajemníky ÚV VKS(b) - KSSS Malenkovem a Chruščovem a náměstkem předsedy Rady ministrů SSSR, tedy opět s Malenkovem, a pak, jak uvidíme dále se těšil Chruščovově podpoře. Opakujeme se, v čích rukou byla ochrana Stalina, Beriji, Bulganina, Malenkova, Chruščova a dalších členů nejvyššího vedení strany a státu? Samozřejmě, Ignaťjeva. Kdo byli po 19. sjezdu strany jejími formálními vůdci? Malenkov, který na sjezdu podal zprávu a Chruščov s jeho referátem o změnách stanov strany. Na koho se „díval úkosem" Ignaťjev po Stalinově smrti? Právě na ně dva. A jaký byl osobní Stalinův poměr k Ignaťjevovi? Těšil se Stalinově vysoké důvěře, který vysoko hodnotil jeho pracovní kvality a osobní oddanost. Přicházely na Ignaťjeva kompromitující skutečnosti? Formálně ne. A vzhledem ke své práci vyhovoval Stalinovi nehledě na jeho důvěru? Abychom odpověděli na tuto otázku, je třeba se zabývat nejen jeho úlohou jako hlavního ochránce těl vůdců, ale i problémem, který v posledních týdnech Stalinova života jako tříska znepokojoval nejen sovětskou, ale i světovou veřejnost. Název tohoto problému - houstnoucí atmosféra kolem případu lékařů - škůdců a případ Židovského antifašistického výboru (EAK). Ignaťjev poslal Stalinovi obžalovací spis s návrhem nejvyšší výměry trestu (trest smrti) pro všechny členy EAK kromě akademičky Liny Sternové. Jednalo se o celkovou čistku orgánů státní bezpečnosti od příslušníků židovské národnosti, které považoval za spoluúčastníky sionistického spiknutí. Svým podřízeným nařídil „bít lékaře - škůdce" ve smrtícím boji a v listopadu 1952 poslal Stalinovi zprávu. Potvrdil, že „byla odhalena velká zaneřádění kádrů tohoto důležitého léčebného zařízení (Léčebně zdravotní správa Kremlu) osobnostmi, které nevzbuzují politickou důvěru svými kontakty s antisovětskými živly a nepřátelskou činností v minulosti". Semjon (Buďonnyj) dal také příkaz použít opatření fyzického nátlaku na Vlasika, zatčeného 15. prosince 1952.

      Proč Vlasik zmizel z blízkého Stalinova okolí, víme. Nyní již víme i o jeho vystřídání Ignaťjevem, druhým hlavním ochráncem, který i nadále rozmotával „případ lékařů".
      A odkud rostou nohy tohoto „případu"? Mnohé je již známo. Ale předložíme ještě před tím neznámou informaci, abychom zodpověděli tuto otázku.

Odkud rostly nohy případu lékařů?

      O úloze kardioložky Timašukové v „případu lékařů - škůdců" bylo již napsáno mnoho. Ale přečtěme si úryvky z Informace Stalinova kontrarozvědčíka V. Žuchraje o „Abakumovově případu", jenž byl ministrem Ministerstva státní bezpečnosti před Ignaťjavem:
      „Probíhá zatýkání členů Židovského antifašistického výboru (EAK), který tolik vykonal pro vlast během Velké vlastenecké války. Rozmotává se „případ lékařů".
      Ve vyšetřování zvláště důležitých věcí ministerstva státní bezpečnosti SSSR ve funkci soudce pro zvlášť důležité věci pracoval plukovník Rjumin. K němu při vyšetřování byl přidělen prof. Etinger, který byl vězněn jako agent zahraniční rozvědky. Profesor dosvědčil, že zúčastnění profesoři - konzultanti Léčební a zdravotní správy Kremlu, kteří se podíleli na léčbě vedoucích představitelů strany a státu, jsou vlastizrádci, plánují teroristické akce proti členům politického byra ÚV a osobně proti Stalinovi; jejich rukama zahynuli Ždanov³⁾ a Ščerbakov.
    

 Prohlášení zatčenéholékařebylodoplněnoprohlášenímkardioložkyLéčební azdravotní správyKremludr. Tymašukové o tom, že Ždanova a Ščerbakova špatně léčili: úmyslně nesprávně rozšifrovali elektrokardiogramy, spoléhajíce, že na nich nebude objeven infarkt myokardu. V důsledku toho Ščerbakov a po něm Ždanov zemřeli."
     

Když Rjumin dostal tyto senzační zprávy, osobně je oznámil Abakumovi, který je okamžitě přijal s nedůvěrou. A to nejen z obavy, že existence takových spiknutí by mohla znamenat konec i jeho vlastní kariéry nebo dokonce života, protože Stalin by neprominul takový omyl v práci. Prostě v podmínkách dobře organizovaného totálního sledování profesorů, kteří léčili vedoucí představitele státu orgány státní bezpečnosti, by účast takového širokého okruhu osob v trestní činnosti byla prostě nemožná. To řekl Abakumov Rjuminovi otevřeně, Rjumin poté vystoupil na stranické schůzi se sdělením, že odhalil důležité spiknutí, ale ministr mu nepřikládá význam a pokouší se případ ututlat. V důsledku toho byla Rjuminovi po stranické linii udělena přísná důtka s výstrahou za nesvědomitý pokus diskreditovat ministra. Byl odstraněn z účasti v „případu lékařů" a poslán na práci do Krymské oblasti.
    

  Rjumin prostřednictvím známého čekisty z ochranky, člena politbyra a tajemníka ÚV VKS(b) (Malenkov) mu předal sdělení, v němž informoval, že Abakumov brzdí odhalení nebezpečného spiknutí proti soudruhu Stalinovi. Když si Malenkov přečetl sdělení, posadil se svým přítelem Lavrentijem Berijou a referoval Stalinovi o Rjuminově sdělení.
      Stalin vyzval Rjumina. Když vyslechl jeho sdělení, zavolal Stalin Abakumovovi a nařídil předvést Etingera. Krátce po telefonátu náčelník vnitřní věznice Ministerstva státní bezpečnosti SSSR Mironov referoval Abakumovovi, že Etinger zemřel údajně pro porušení vězeňského režimu vězeňské kobky - ledničky. V této místnosti člověk mohl pobývat maximálně 5 - 6 hodin. Lékaře v kobce „z nedbalosti" zapomněli po celých 24 hodin, a když si vzpomněli, byl již mrtev. Protože se báli Stalinova hněvu, Abakumov řekl, že před hodinou zemřel na infarkt. Stalin odstranil Abakumova a poslal ho do domácího vězení.

      Džuga uvádí analýzu materiálu v případu EAK a případu „lékařů" a předkládá Stalinovi své závěry, v nichž potvrzuje falzifikaci těchto záležitostí, založených na samoobvinění vyšetřovanců v důsledku fyzického nátlaku. Džuga a Nikolajev vyjádřili rozhodné přesvědčení, že anglo-americké zpravodajské služby iniciovaly prostřednictvím své agentury činy proti židům, sledovaly přitom dvojí cíl: aby za prvé měly důvod pro realizaci mezinárodní kampaně, aby obvinily vládu SSSR a Stalina osobně z antisemitismu, za druhé aby zasadily ránu vědecko-výzkumnému komplexu obranného průmyslu, kde více než polovinu spolupracovníků tvořily příslušníci židovské národnosti.

      Současně jsou známy informace o posouzení možnosti státního převratu v Abamukově okolí a ustavení vlády v čele s Abakumovem.
      V důsledku práce osobní kontrarozvědky J. V. Stalina, která pracovala prostřednictvím své agentury v Ministerstvu státní bezpečnosti, začalo 13. července 1951 zatýkání vedoucích pracovníků tohoto ministerstva včetně deseti Abakumových náměstků. U zatčených byly použity prostředky aktivního výslechu. Podle svědectví Markova (Džugova náměstka) bývalí podřízení Abakumova bili tak, že z něho „létaly kosti". Džuga se musel vmísit a referoval Stalinovi, že je nutno přerušit bití Abakumova, protože je na pokraji smrti.
      Markov podotkl, že v důsledku analýzy získaných materiálů spolupracovníci Stalinovy kontrarozvědky dospěly k závěru, že Abakumov nejdříve pozbyl kontakty se zahraničními rozvědkami a vzhledem k nevelké intelektuální úrovni se stal objektem manipulace ze strany zahraničních agentur, jež pronikly do jeho soukolí.
      Nové vedení Ministerstva státní bezpečnosti pokračovalo ve vyšetřování EAK i „případu lékařů". V roce 1952 Stalin s Džugou posoudili účelnost dalšího vedení těchto kauz. Džuga se vyslovil kategoricky proti, argumentoval nejen humánními důvody a možností způsobit škodu obrannému průmyslu, ale i absencí dostatečných důvodů. Stalin souhlasil.

      A tak bylo jasno. Stalin souhlasil. To, co jsme uvedli z citované Informace, je obsaženo rovněž v přísně tajném „Memorandu o práci Ministerstva státní bezpečnosti SSSR" A. Džugy Stalinovi. V tomto dokumentu je mimo jiné Rjumin uveden nikoli jako plukovník, ale jako podplukovník. V druhé přísně tajné „Informaci A. Džugy" jsou uvedena jména vedoucích pracovníků Ministerstva státní bezpečnosti, zatčených spolu s Abakumovem: náčelník rezortu vyšetřování zvlášť důležitých věcí generál Leonov, jeho náměstci plukovníci Lichačov a Kosmarov, protože věděli o signálech, dosvědčujících „spiknutí lékařů". Z těchto důvodů byli později zatčeni náčelník Druhé hlavní správy Ministerstva státní bezpečnosti (kontrarozvědka) generál Pitovranov, jeho náměstek generál Rajchman, náměstek náčelníka První hlavní správy Ministerstva státní bezpečnosti (vnější politická rozvědka) generál Gribanov, náčelník sekretariátu Ministerstva státní bezpečnosti plukovník Černov a jeho náměstek Broverman. Existuje rovněž tento přísně tajný „Zápis rozhovoru soudruha Stalina s Abakumovem": „Stalin: ,Co to máte za případ lékařů?´ Abakumov: ,Zatím to není jasné, soudruhu Staline. Je velmi pravděpodobné, že je to provokace, zinscenovaná anglo-americkou rozvědkou.´
      Stalin: ,Provokace? Přijeďte hned s tím zatčeným lékařem ke mně do Kremlu. Já ho vyslechnu osobně.´
      Abakumov mlčí.
      Stalin: ,Vy špatně slyšíte? Nerozuměl jste, co jsem řekl. Přivezte hned ke mně toho zatčeného lékaře.´
      Abakumov: ,Bohužel, vyslechnout ho není možné. Před hodinou zemřel na infarkt.´
      Stalin: ,Zemřel? Jeďte okamžitě domů a v ministerstvu se už více neukazujte. Vezměte na vědomí, že jste v domácím vězení.´
      S vlastnoručním podpisem
      A. Džuga."

      Vážení čtenáři, jak byste jednali na místě J. V. Stalina s Viktorem Semjonovičem Abakumovem? Proslavil se za Velké vlastenecké války, když 19. dubna 1943 zvláštní oddíly armády a loďstva byly vyčleněny z NKVD (Národní komisariát vnitra) a pod jeho vedením byla vytvořena Hlavní správa kontrarozvědky SMERŠ („Smrt špionům"). Čtvrtého května 1946 byl jmenován ministrem Ministerstva státní bezpečnosti namísto Vsevoloda Nikolajeviče Merkulova. Abakumov byl zastřelen po Stalinově a Berijově smrti v roce 1954. Je známo i to, že trpěl „trofejní nemocí". V letech 1946-48 získal ze skladů, kde byly uloženy trofejní předměty,cennosti za více než 600.000 rublů, včetně tisíce metrů vlněných, hedvábných a jiných látek, několik souprav nábytku, velký počet koberců, drahých křišťálových váz, porcelánového nádobí, zlatnických výrobků atd. Více než milion rublů z prostředků Ministerstva státní bezpečnosti Abakumov odčerpal na přestavbu domu v Kolpačné uličce a na zařízení soukromého bytu, nařídil zničit příslušné vyúčtování. A samozřejmě ani Abakumovi se nevyhnul účel rdít se nad „ženskou otázkou". Legrační je například epizoda z jeho obšírné biografie, o níž v přísně tajné informaci Džuga rovněž referoval.

      „PouzeprosoudruhaIvanova

     VtanečnímsáleParkukulturyM. Gorkéhobylzbitministrstátní bezpečnostiSSSRAbakumovajehobodyguardKuzněcovzločinci, kteří žárlilinajednuzAbakumovýchprostitutek. Abakumov pravidelně navštěvuje Park kultury Gorkého, kde se při tanci seznamuje s prostitutkami a potom si je přivádí do hotelu Moskva, kde s nimi souloží v některém z pokojů, jež jsou využívány pro operativní cíle Ministrstva státní bezpečnosti SSSR. Vedení moskevské kriminální policie je dobře informováno o „kouscích" Abakumova a obává se pomsty z jeho strany, ale nejvyššímu vedení a ÚV VKS(b) o tom nereferuje. Mezi zločinci dostal Abakumov krycí jméno Viťka foxtrotista."

      Čtenář již ví, jak Stalin reagoval na slabosti svých podřízených, avšak v případě Viťky foxtrotisty ho rozhořčilo něco jiného: „To, jaký je to ministr státní bezpečnosti: neumí ochránit ani sebe samotného. Jak bude chránit vedení země?"

      Taková publicita se kupila kolem lidí okolo J. V.

Stalina. Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.
      A vždyť se nebáli, padouši. A kradli a lhali a navzájem se podráželi. A samotný Stalin byl jaksi málo podoben diktátorovi.

Vlny bouře a Stalinova „proti" „případu lékařů"

      Ovšem, Žuchraj měl pravdu: „Případ lékařů" a případ směřující proti židům měly dvojí cíl: „za prvé - vytvořit základ pro vyvolání provokační mezinárodní kampaně obvinění vlády Sovětského svazu a Stalina osobně z antisemitismu a za druhé zasadit ránu vědecko - výzkumnému komplexu obranného průmyslu, v němž více než polovinu spolupracovníků tvořili lidé židovské národnosti." K tomu bychom připojili ještě jeden argument - otázku - a spočíval osobní Stalinův zájem v tom, aby nejen veřejné mínění se zmítalo v horečce, ale i samotný Stalin a státní vedení zůstaly bez patřičné lékařské péče? Odpověď je samozřejmě jednoznačná, právě v tom byli zainteresováni odpůrci Stalina a dalších vedoucích představitelů. Není zapotřebí být geniální, abychom pochopili, že smutně proslulý „případ lékařů" nemůžeme nazvat jinak než provokací. A samozřejmě, že sám Stalin v roce 1952 souhlasil s Džugovou argumentací „kategoricky proti" vzhledem k vyšetřování Židovského antifašistického výboru (EAK) a „případu lékařů", kdy se řídil „nejen humánními důvody", ale i „možností obnovení obranného průmyslu" a „absencí dostatečných zdůvodnění". Možná, že V. Žuchraj to prostě přibásnil vzhledem k úctě ke Stalinovi a svému bezprostřednímu nadřízenému A. Džugovi? My také za prvé pochybujeme, že by Džuga a Žuchraj byli lháři. Podle předkládaných informací se jim nikterak nepodobají. A za druhé jejich přísně tajná korespondence se Stalinem byla odtajněna teprve nedávno. Dobře. Tedy dříve již někdo hovořil, že J. V. Stalin byl proti? Vyslechněme si názory ostatních.

      Např. co píše nejčestnější Lev Ašotovič Balojan ve své knize Stalin a Chruščov:
      „Později ,případ lékařů - vrahů´ připíší šťastně Stalinově ,paranoi´, jeho chorobné podezřívavosti a také antisemitismu, ačkoli zcela zřejmě povrchní výklad skutečně celé této špinavé podezřelé činnosti kolem vůdce je spiknutí!"

      Skutečnost, že Stalin neinicioval „případ lékařů", dokládá příkazník J. V. Stalina, jeho stráže plukovník V. Tukov: „Jednou, když jsme jeli autem, Stalin řekl: ,Co dělat? Umírali jeden za druhým: Ždanov, Dimitrov⁴⁾, Čojbalslan⁵⁾ a dříve Menžinskij⁶⁾, Gorkij... Není možné, aby tak náhle umírali státní činitelé! Je zřejmé, že je nutno vyměnit staré kremelské lékaře a přijmout nové."

      Řekl jsem: ,Soudruhu Staline, staří lékaři mají za sebou velkou lékařskou praxi, avšak mladí jsou zelenáči bez zkušeností.'
      Stalin na to odpověděl: „Ne, je třeba je vyměnit... dostávám zprávy od spolupracovníků o otravě léky z kremelské nemocnice. NKVD trvá na zatčení několika starých lékařů, kteří léčili Dimitrova, Ždanova a ostatní." (S. Gribanov, Rukojmí Moskvy, Moskva, Vojennoje izdatěľstvo, 1992, s. 56-60) Z uvedeného úryvku je zřejmé, že J. V. Stalin pochybuje, radí se s Tukanovem, hovoří o docházejících sděleních z kremelské nemocnice (měl na mysli dopis od Lydie Timašukové, jenž mu byl předán před pěti lety, jako čerstvé udání a „NKVD naléhá...")

      Dále pak L. Balojan uvádí i další svědky.
      Uveďme, co o tom píše Stalinova dcera Světlana Josifovna Allilujevová v knize Dvacet dopisů příteli⁷⁾ (Moskva, Zacharov, 2000, s. 182-183):
      „Případ lékařů probíhal poslední zimu jeho života. Valentina Vasiljevna mi později vyprávěla, že otec byl velmi rozhořčen zvratem událostí. Slyšela, jak se to posuzovalo u stolu během oběda. Podávala na stůl jako obvykle. Otec hovořil, že nevěří v jejich ,nečestnost´, že to nemůže být, poněvadž jako důkaz posloužilo pouze udání dr. Timašukové, - všichni přítomní, jak bylo v takových případech obvyklé, pouze mlčeli..."

      Dalším svědkem byla V. V. Istominová, sestra - hospodářka na Stalinově dače, se s ním velmi blízce stýkala a měla ho ráda.
      Známý znalec národních dějin Jurij Ignaťjevič Muchin nevylučuje, že „samotný Stalin věděl o dodatečném zatčení lékařů židovského původu z novin", neboť „lékaři-škůdci" léčili Ždanova, avšak Jegorov a Vinogradov, kteří ho léčili, byli již zatčeni.

      Bratři - dvojčata Žores a Roy Medveděvovi, kteří nemohou být podezříváni ze sympatií k J. V. Stalinovi, v knize Neznámý Stalin (Moskva, Prava člověka, 2001, s.32) píší:
      „Dopis Timašukové, adresovaný Stalinovi, a náčelníku ochranky Ministerstva státní bezpečnosti N. Vlasikovi, byl napsán 29. srpna 1948. Týkal se Ždanovovy diagnózy a byl zcela opodstatněný, bral v úvahu skutečnosti, že Ždanov tehdy ještě žil... Avšak hlavní lékaři, přednosta Léčebně zdravotní správy Kremlu P. J. Jegorov, hlavní kardiolog V. N. Vinogradov, profesor V. Ch. Vasilenko a G. I. Majorov, jenž Ždanova léčil, odmítli uznat diagnózu Timašukové... Diagnóza Timašukové nebyla v chorobopisu uvedena... Dne 31. srpna 1948, když Ždanov vstal z postele, aby si došel na toaletu, zemřel. Výsledky pitvy potvrdily diagnózu Timašukové, avšak nebyly zahrnuty do oficiálního komuniké o průběhu nemoci a úmrtí Ždanova. Timašuková měla v tomto konfliktu bezvýhradně pravdu. Ostatní lékaři se mýlili. Stalin neprovedl žádné ,neodkladné závěry´ a není ani známo, věděl-li v roce 1948 o dopisu Timašukové či nikoli. V některých vyšetřováních o ,případu lékařů´ se tvrdí, že Vlasik byl zbaven úřadu v roce 1952 právě za ,utajení dopisu Timašukové´. Všichni lékaři, o nichž Timašuková píše, byli Rusové. Žádné ,sionistické spiknutí´ na základě tohoto dopisu se nevyšetřovalo."

      A zcela spravedlivě respektovaný L. A. Balojan usvědčuje Chruščova ze lži:
      „A jakou lež házel na dějiny starý ,pohádkář´ Chruščov na 20. sjezdu KSSS? Vzpomeňme na tzv. případ lékařů - škůdců (oživení v sále). Ve skutečnosti zde nebyla žádná ,skutková podstata´ kromě oznámení doktorky Timašukové, již pravděpodobně někdo ovlivnil (?) nebo prostě přikázal (?) (a mimochodem byla neoficiální spolupracovnicí orgánů Státní bezpečnosti (je zajímavé, proč Chruščov tak důvěřoval Timašukové? - L. A. B.), aby napsala dopis, aby se dospělo k závěru, že v Sovětském svazu jsou lékaři škůdci. Poskytl pokyn zatknout skupinu významných sovětských specialistů v oboru medicíny."

     L. Balojanberev úvahuvšechna „proti" azcelaspravedlivě tvrdí:
     „Bezprostřednímvykonavatelem špinavé prácevykonstruovaného ,případulékařů´ či ,leningradskéhopřípadu´ a ,případu Židovskéhoantifašistickéhovýboru´, jehož členové bylizastřeleni, aobajsounyní připisoványStalinovi, bylstranický funkcionář, ministrstátní bezpečnostiSemjonIgnaťjev. Ignaťjev byl zpočátku Malenkovův přítel, posléze přítel Chruščova, přičemž právě Ignaťjeva doslova zachránili před zatčením jeho přátelé Malenkov a Chruščov. Po 20. sjezdu byly všechny tyto případy znovu prověřeny, ,oběti zvůle bývalého Ministerstva státní bezpečnosti´ byly rehabilitovány a Ignaťjeva, vykonavatele zvůle, poslal Chruščov do Baškirska, nikoli však do vyhnanství, ale jako tajemníka Baškirského oblastního výboru KSSS (prosinec 1953) a za čtyři roky, jako kdyby se nic nestalo, byl jmenován tajemníkem Tatarského oblastního výboru, tzn. že velezrádce Ignaťjev byl zachráněn a byl zachráněn Chruščovem!" Doplňme, že je nepochopitelné, za jaké zásluhy byl Ignaťjev pochován na roku 1983 na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.

      Pavel Sudoplatov8), jeden z vůdců sovětských orgánů státní bezpečnosti, zachráněný zázrakem od smrti zastřelením a dlouhá léta pobývající za Chruščova ve vězení, napsal: „Celá pravda týkající se ,případu lékařů´ nebyla nikdy zveřejněna, ani v období Gorbačovovy glasnosti. Příčina byla v tom, že se jednalo o špinavý boj o moc, jenž se v Kremlu rozvinul před Stalinovou smrtí a zachvátil v podstatě celé vedení..."⁹⁾

      A ještě další Sudoplatovův názor:
      „...od ledna 1953, kdy bylo zveřejněno sdělení agentury TASS o ,spiknutí lékařů´, zodpovědnost za páchání nezákonností a zločiny ve vyšetřovacím aparátu Ministerstva státní bezpečnosti nesou ministr státní bezpečnosti Ignaťjev, jeho první náměstek Goglidze, náměstek pro personální záležitosti Jepišev a vedoucí vyšetřovací sekce zvlášť důležitých záležitostí. Ti, kteří přišli do řídící práce v orgánech Státní bezpečnosti v tomto zvlášť hrozném období, podle rozhodnutí ÚV - Ignaťjev, Jepišev - nejen že nebyli pohnáni k zodpovědnosti, ale naopak získali v padesátých a šedesátých letech vysoká vyznamenání za zodpovědnou práci pro stranu a stát. Obětními beránky udělali Goglidzeho jako Berijova společníka a pologramotného patologického antisemitu Rjumina."

      Sudoplatov ve své uvedené knize píše: „Koncem února 1953, několik dní do Stalinovy smrti, zpozoroval jsem v Ignaťjevově chování rostoucí nejistotu. Intuice mi napovídala, že veškerá antisemitská kampaň každou chvíli zmlkne a její organizátoři se stanou nežádoucími svědky a budou zatčeni. A skutečně, po Stalinově smrti Berija obvinil Ignaťjeva z klamání strany a požadoval, aby byl trestně stíhán, avšak nezískal podporu v prezídiu ÚV."¹⁰⁾

      A nyní uveďme Sudoplatovův názor na ty, kteří představovali reálnou moc všemožných vykonstruovaných „špinavostí".
      Samozřejmě na Abakumova byla vykonstruovaná doznání a lživé výpovědi vynucené mučením, avšak pravdou také je, že nejprve prokuratura a později i Rjumin ho obvinili z činů, které nespáchal. Nebyl nikdy politikem a nemohl organizovat spiknutí s cílem převzetí moci; byl absolutně oddán Stalinovi a věřil mu.

      Později se ukázalo, že Abakumovovo zatčení bylo počátkem nové čistky. A nakonec Malenkovovo postavení posílilo, protože Stalin jmenoval svého bývalého tajemníka vedoucím oddělení řídících a státních orgánů ÚV, Ignaťjeva pak na místo ministra státní bezpečnosti. Za nepřítomnosti Abakumova a Leningradské skupiny Malenkov a Ignaťjev spolu s Chruščovem vytvořili ve vedení „nové mocenské centrum".
      A odstranili ještě jednoho člověka oddaného Stalinovi, a sice V. S. Abakumova. Na místo něho a leningradské skupiny vytvořili ve vedení „nové mocenské centrum" ze spiklenců, jako byli Malenkov a Ignaťjev ve spojení s Chruščovem.

      A co se ukazuje? Na jedné straně - J. V. Stalin a sovětský lid. Na druhé straně Stalin a „nové mocenské centrum ve vedení", v jehož čele není však „čtyřka", jak se nás snaží přesvědčit, ale „trojka", v níž ze „čtyřky" zůstala pouze polovina „posílená" šedivou myší Ignaťjevem, jemuž Josif Vissarionovič důvěřoval a v jehož rukou plně spočíval i jeho život. Avšak důvěřoval do jisté doby. Bylo zřejmé, že „případ lékařů" je „podvrh" a „podvržený" ministr státní bezpečnosti si přitom vykoledoval infarkt. A Saveljev k tomu píše: „Jistě si umíte představit, vážení čtenáři, že když šéf ochranky je těžce nemocen, nemyslí vůbec na svou práci, ale jak by se opět postavil na nohy. Nechce se mu již do ,případu lékařů´ ani do ochrany vedení strany. Myslí na to, jak dále žít? Nikoli však se Stalinem. A Chruščov s Malenkovem spěchají: ,Dej se do práce.´ A Semjon (Buďonnyj) se do práce dal hned zpočátku..."

 ¹⁾ Nikolaj Sidorovič Vlasik (1896-1967), od září 1919 příslušník první sovětské Státní bezpečnosti Čeka (dosl. Zvláštní komise pro sabotáže a kontrarevoluci) již vedl F.E. Dzeržinskij, pozdější šéf bezpečnostní ochranky J. V. Stalina (1931-52). Vlasik po smrti Stalinovy ženy Naděždy pomáhal ve výchově jeho dcery Světlany.
      ²⁾ Stalin
      ³⁾ Andej Alexandrovič Ždanov (1896-1948), sovětský politik působící v oblasti kultury, známý svou větou: „Jediný možný konflikt v sovětské kultuře je konflikt mezi dobrým a nejlepším."
      ⁴⁾ Georgi Dimitrov (1882-1949), bulharský komunistický politik. První komunistický vůdce Bulharska od roku 1946 do r. 1949. Dimitrov byl generálním tajemníkem Kominterny a v této funkci setrval až do jejího rozpuštění v roce 1943. Roku 1933 byl obviněn ze založení požáru Říšského sněmu, byl osvobozen.
      ⁵⁾ Chorlogin Čojbasan v letech 1928-1930 předseda prezidia mongolského Malého churalu.
      ⁶⁾ Vjačeslav Rudolfovič Menžinskij (1874-1934). Právník. Účastník revoluce 1905-1907. Od roku 1918 lidový komisař financí RSFSR. Od r. 1926 předseda Sjednocené státní politické správy.
      ⁷⁾ Knihu Dvacet dopisů příteli česky vydalo středočeské nakladatelství Orego.
      ⁸⁾ Poručík Pavel Anatoljevič Sudoplatov (1907-96), během občanské války ztratil oba rodiče a stal se sirotkem. V roce 1919 odjel do Oděsy, kde žil jako bezdomovec a živil se žebráním a příležitostným nádeničením. V polovině roku 1920 byl přijat do Rudé armády jako pomocník telegrafisty. Odtud byl vyslán do školy pro politické pracovníky v Kyjevě a od května 1921 pracoval v personálním oddělení 44. divize. Později přešel k žitomirsko-volyňskému oddělení Státní bezpečnosti GPU a koncem 20. let byl převelen do Moskvy k oddělení jejích kádrů. Tam byl roku 1932 přeškolen na špiona a v letech 1935 - 38 pracoval pro sovětskou rozvědku v Německu a ve Finsku. V roce 1938 byl povýšen na zástupce náčelníka a od listopadu téhož roku náčelníka zahraniční rozvědky. V letech války stál generálmajor Sudoplatov v čele speciálního oddělení NKVD, pověřeného řízením partyzánských výzvědných a diverzních operací v týlu nepřítele a koordinací práce sovětských agentů na území Německa a jeho spojenců. Po válce roku 1946 bylo toto oddělení pověřeno prací na vývoji atomové bomby. Po Stalinově smrti byl na příkaz L. P. Beriji jmenován do funkce zástupce náčelníka zahraniční rozvědky. Rovněž na Berijův příkaz vytvořil speciální skupinu, zabývající se prováděním diverzních akcí, která se měla stát hlavním prostředkem Beriji v jeho boji o moc v SSSR. Po Berijově zatčení 31. čevence 1953 bylo toto oddělení zlikvidováno a generál Sudoplatov byl v srpnu téhož roku znovu zatčen. Aby se vyhnul vězení, předstíral duševní chorobu a až do roku 1958 byl umístěn v psychiatrické léčebně. V roce 1958 byl odsouzen na 15 let vězení a ke ztrátě hodnosti a všech vyznamenání.
      ⁹⁾ P. A. Sudoplatov, Speciální operace Lubjanka a Kreml, Moskva,Olma-Press, 1997, s.307
      ¹⁰⁾ Tamtéž, s. 493

Zpracoval, přepsal, doplnil a poznámkami opatřil Bc. Lukáš Sluka

Pokračování v další části.