Igor Vasiljevič Saveljev: Vražda velkého vůdce - historická detektivka (2/10)

2. http://komsomol.cz/clanky/2252_stalin_02.html Igor Vasiljevič Saveljev: Vražda velkého vůdce - historická detektivka (2/10) Přidáno v sobotu 10. 3. 2012 Pokračování z 1. části.      Následujedruhá částknihynesoucí názevVrazi, kterážtojeuvedenakapitoloupátounazvanouLoučení svůdcem (první pohřeb) spodtitulkemStalin - Náš prapor. Proveďmealeještě časový posundodobypoStalinově skonuacitujmezeSaveljevovyknihyotom, cosedělopoStalinově smrti: „Novinové řádkyarozhlasová vysílání těchdnů sezdálytakupřímné vesvémhoři, blízkémvětšině lidí, státudělníků arolníků´. Předseboumáme čtyřizažloutlé stránkyKomsomolské pravdyzneděle 8. března 1953 (č.57). Uveďmeněkolik úryvků zveřejněnýchvtomto čísle:      „Podvedenímstrany, podvedenímStalina, sestalSovětský svazohromnouprůmyslově zemědělskouvelmocí, zemí vítěznéhosocialismu. Sovětský lid, jenž vybudovalsocialismus, odstranilnavždyvykořisťování člověka člověkem, vybudovalnové společenské astátní zřízení, zajistilstálý růstmateriální akulturní úrovně pracujících.      VletechVelké vlastenecké válkystálsoudruhStalinv čeleozbrojenéhobojesovětskéhostátuprotiněmeckémufašismu, dodalliduajehoozbrojenýmsilámodvahukvelkýmbojovým činům. Velký vojevůdcovský aorganizátorský géniusvůdcenámpřineslvítězství nadhitlerovskýmNěmeckemamilitaristickýmJaponskem, zachránillidstvoodhrozbyfašistickéhootroctví.      Sovětský lidpodvedenímvelkéhoStalinastálv čelemocnéhoanepřemožitelnéhotáboramíru, demokracieasocialismu. SoudruhStalinvyzbrojilstranuasovětský lidvelkýmajasnýmprogramemvýstavbykomunismuvnaší zemi. Stalinpevně aneochvějně vedlnáš lidnacestě kekomunismu, odvítězství kvítězství.“ (Z úvodníku „Celonárodní láska“.) „Moskevští pracující vědí, jakseStalinstaralorozvojprůmyslunaší vlasti, jakprodchnulsvýmmoudrýmslovemstachanovské hnutí, sjakýmporozuměnímavřelostí besedovalsprostýmidělníky. Onijdou, abysepokloniliuhrobuvůdce, abybylivždyvěrnijehoslovům.      Jdoudelegátikolchozníků podmoskevskýchpolí, posluchačivojenskýchakademií, vědců, spisovatelů aumělců, studentů a školáků, pracovníků stranických, odborovýchakomsomolskýchorganizací.      Jakýmislovycharakterizovattentonekonečný smuteční průvoddesetitisíců astatisíců. Jakoumírouzměřitcelouhloubkunárodníhohoře! Jakpředattvrdourozhodnost, jež seodráží vetváříchlidí, připravenýchbezváhání splnitsvoupovinnostpředstanou, předlidem, splnitjinatolik čestně aodvážně, jakjiplnilStalin!      Bezmezný jesmuteklidu, aleještě bezmeznější jezocelenostducha, jehovůlekbojizaveliké dílo, kterémuzasvětilcelý svůj životdrahý amilovaný JosifVissarionovič!      Skutečně bezmezná jeláskasovětskéholiduksoudruhuStalinovi.
Společný žalještě vícenavzájemsblížilsovětské lidi, ještě vícejesemklsjejichstranou. Stranaalidmají jedencíl - dovéstdíloLeninaaStalinak úplnémuvítězství komunismuvnaší zemi.      Lidé stále jdou a jdou. Země se loučí s velikým vůdcem.      Půlnoc. Lidský potok je stejný jako ve dne, jako včera, bez konce.“        A nyní se podívejme na skupinu kondolujících, ve které by se vyskytoval jediný kovaný bolševik hodný toho jména a hrdého životopisu - V. M. Molotov. Ten se však necítil dobře, pročež se nemohl aktu zúčastnit. Podle mnohých by to měl být právě on, který měl nastoupit na Stalinovo místo. Byl však už příliš stár. V článku Pravdy, nazvaném U rakve vůdce, se píše: „Bez nejmilovanějšího člověka se zdá celý svět být prázdný. Nyní se ti zdá, že se vše zastavilo, neboť největší ze všech hnutí - Stalinovo srdce přestalo bít. Vždyť díky jeho nezměrné síle byl svět uveden do tohoto pohybu. Díky jeho síle se nám podařilo vybudovat mnohé, mnohé přiblížit, mnohé započít.      Dnes svět čeká s velkým napětím řešení a my musíme do krajních mezí napnout naše fyzické a duchovní síly... Lid, který uskutečnil Velkou říjnovou socialistickou revoluci, skoncoval s vykořisťováním a odhalil novou éru lidstva, kráčel dále a dále do budoucnosti v čele se Stalinem. Jak doposud v Leninovi, tak i ve Stalinovi byly ztělesněny všechny touhy a úsilí nejlepších lidí všech národů.        Leninovo učení žije v nás. Po velké vlastenecké válce sovětského lidu, kdy byl poražen hitlerovský fašismus, Stalin mohl říci své armádě toto: „Věrni památce velikého Lenina jste ubránili dědictví Říjnové revoluce.“      Mírová hesla na prvních praporech Říjnové revoluce získávala v každé historické etapě nový význam a novou sílu. Stalin stále ukazoval správnou cestu k jejich uskutečnění. A Saveljev to zdůrazňuje citací německé spisovatelky a laureátky mezinárodní Stalinovy ceny míru Anny Seghersové: „Lepší příští bylo ztělesněno ve Stalinovi. Stalinovo jméno zůstane navždy nesmrtelným. Jeho učení bude vždy žít mezi námi. S jeho jménem budeme bojovat a vítězit. Stalin je náš prapor.“      Ano, skutečně. Stalin byl praporem pro stovky milionů lidí na světě. Byl nejen praporem, Saveljev dokonce říká, že „s jeho jménem byly ztělesňovány tři nejdůležitější ctnosti: Víra, Naděje, Láska; tři ctnosti, jimiž člověk postihuje duchovno, postihuje Boha.“      My však pokračujme: „Po smrti a pohřbu J. V.Stalina se vyskytly zvěsti, že během loučení s vůdcem orgány Ministerstva vnitra organizovaly tlačenice lidí, kteří se chtěli rozloučit, a v těchto tlačenicích zahynulo mnoho lidí. Po zatčení L. P. Berii se říkalo, že on vydal směrnici, aby takto vše probíhalo. Odpovídáme, že je to absolutní nesmysl! Jeden z autorů, žák osmé třídy, utekl 6. března se spolužákem Vovkou Baginem ze školy, aby se rozloučili s vůdcem. „Navštěvovali jsme chlapeckou školu č. 368 v Matrosské tišině v Sokolnikách. Doprava samozřejmě nefungovala. Vyrazili jsme ulicí Rusakovovou, přes Komsomolské náměstí a dále ve směru na Kirovovu ulici. Podél celé cesty zahrazovaly chodcům ulice řetězy vojáků a nákladní automobily stojící v ulicích napříč. Skupiny lidí pronikaly těmito kordony ve velkém množství. Tlačily se na sebe navzájem. Zdálo se, že každou chvíli všechny vnitřnosti budou vytlačeny ven. Avšak z mladické nerozvážnosti jsme tomu nevěřili. Vzpomínáme také na jízdní milici v odporných pláštích z tmavého modrého sukna a kulatými kozáckými čepicemi z beránčí kožešiny s rovným soukenným dýnkem (tehdy milice ušanky nepoužívala). Řady vojáků se přátelsky probíjely. Kdosi ne zcela neúspěšně stahoval „špicly“ z koní. Pamatuji si také na úlek ve tvářích vojáků a milicionářů. Žádný vztek z jejich strany nebylo možno pozorovat: odvážili by se! Lidé prolézali také mezi automobily a pod nimi. Kdesi na náměstí Dzeržinského části davu, v němž se nalézal i autor, se podařilo zahnout okolními ulicemi na ulici Gorkého. Teprve večer se nám podařilo dostat se do Sloupového sálu Domu odborů přes Puškinovu ulici. Měli jsme hlad a byla nám zima. Ale láska k J. V. Stalinovi byla více než to všechno. Byli jsme připraveni na poslední, mohutnou redutu vojáků, milicionářů a automobilů. Ale stalo se nepředvídané: patnáctiletému výrostku se velmi chtělo na záchod. Začal se vyptávat u vojáčků, jak ho má najít. Vojáčci ukazovali cestu, ale byla to cesta zpátky. Nakonec se záchod našel. Bylo však ztraceno několik překážek. Dostat se znovu vpřed už nebylo sil... A Vovka Bagin tam byl.“ Nic zajímavého se čtenář ze slov jednoho autora nedozvěděl. Bylo však potvrzeno, že přání lidu rozloučit se s J. V. Stalinem bylo upřímné a samozřejmé.      Pokračujme dále: „Sarkofág s nabalzamovaným tělem J.V. Stalina byl 9. března umístěn do Mauzolea V. I. Lenina, nad jehož vchodem se ji v den pohřbu objevil nápis:

LENIN

STALIN

     Šestá kapitolanazvaná Preludiumvraždyzačíná vystoupenímJ. V. Stalinaz 24. května 1945 napřijetí velitelů vojskRudé armádyvKremlu: „Soudruzi, dovoltemiještě jeden, poslední přípitek. Chtěl bych pozvednout číš na zdraví našeho sovětského lidu a především ruského národa. (Bouřlivý, dlouhotrvající potlesk, volání „hurá“.)      Připíjím především na zdraví ruského lidu, protože je nejvýznamnějším národem ze všech národů Sovětského svazu.      Připíjím na zdraví ruského lidu, protože si zasloužil v této válce všeobecné uznání jako vedoucí síly Sovětského svazu mezi všemi národy země.      Připíjím na zdraví ruského národa nejen proto, že je to vedoucí národ, ale i proto, že má jasný rozum, pevný charakter a trpělivost.      Naše vláda měla nemálo chyb, prožívali jsme i chvíle zoufalství, v letech 1941-42, kdy naše armáda ustupovala, opouštěla rodné vesnice a města Ukrajiny, Bílé Rusi, Moldavska, Leningradské oblasti, Pobaltí, Karelofinské republiky, opouštěla, protože nebylo jiného východiska. Jiný národ by řekl vládě: vy jste zklamali naše očekávání, běžte pryč, my si nastolíme novou vládu, která uzavře mír s Německem a zajistí nám klid. Avšak ruský lid na to nepřistoupil, neboť věřil ve správnost politiky své vlády a přistoupil na oběti, aby zajistil porážku Německa a tak důvěra ruského lidu v sovětskou vládu se ukázala být rozhodující silou, jež zajistila historické vítězství nad nepřítelem lidstva, nad fašismem.      Děkujeme jemu, ruskému lidu, za tuto důvěru.“ (Bouřlivý, dlouhotrvající potlesk.)      Následuje kraťoučká úsměvná vložka: „Po tomto vystoupení se proslýchalo, že některé jiné národy se zlobily na svého vůdce: „On je náš, křičeli Gruzínci. Lišácky a srdečně se usmívali pod vousy Osetinci: „Stalinův otec je náš. Osetinec. A vůbec není Džugašvili, ale Džugajev. Ano, jsou krajané.“      Známý ruský historik Oleg Platonov (autor knihy Tajné dějiny Ruska ve 20. století) píše: „Když Stalin přednesl svůj významný přípitek na ruský lid, ,patriarcha kosmopolitů´ Ilja Erenburg se rozplakal. Jak píše očitý svědek, Erenburgovi se to zdálo urážlivé... Erenburg vyjadřoval city sovětských židů, kteří nechtěli přiznat tuto skutečnost, jež byla zřejmá celému světu, a ustoupit Rusům velkou část těch míst, která Židé nespravedlivě zaujali, a přesněji odňali je Rusům v době panství jejich krvelačných soukmenovců, židovských bolševiků v letech 1917-30.“      Očividně Oleg Platonov převzal tuto informaci z deníku Korneje Ivanoviče Čukovského z 18. června 1954, který popsal epizodu setkání s očitým svědkem takto: „Dnes jsem byl u Fedina. Opravuje stenogram pro své vystoupení na počest Estonců. Hovořili o Erenburgovi. ,Já,´ řekl, ,jsem byl v Kremlu na přijetí na počest ukončení války. Stalin povstal a pronesl znamenitý přípitek na ruský lid - a Erenburg se náhle rozplakal. Cosi se mu v tom zdálo urážlivé. Podle Fedina jeden z literátů v kuloárech Svazu spisovatelů nazval Erenburga patriarchou kosmopolitů.´“ (K. I. Čukovskij, Deník, Moskva, 1994). Rus nepochopil urážku nacionalistů, všechny síly z nás vysávají národnostní okrajová území a ocenit dílo neumějí. Avšak pravdu měl soudruh Stalin, jeho politiku a jeho samotného podporovala převážmná většina Rusů, Ukrajinců a Bělorusů... Avšak podstata je nejenom v podpoře. Stalin vždycky vystupoval věcně.      My se nyní opět přiblížme o kus k vraždě. Saveljev se ptá: „Proč J. V. Stalin pokládal za předčasný návrh M. Džugiho na likvidaci 213 lidí, kteří figurovali na seznamu aktivních spiklenců v čele s Malenkovem, Berijou, Chruščovem a Mikojanem?“ A právě spiklenci z této družiny Stalina otrávili. Ale vůdce nevytvořil družinu pro odstranění bandy. Tak je vezměme jednoho po druhém:          „Malenkov? Malenkov byl stranický funkcionář a kariérista. Výborně pracoval pod postavou číslo 1; avšak samostatnou iniciativu projevoval velice zřídka. Nemluva, vyznačoval se ¨ neobyčejnou pracovitostí. Opatrně krutý v boji s konkurenty ve svém kariérním růstu. Zapisoval si do diáře vše, co říkal Stalin.“      „Berija? O Berijovi už něco víme, více toho špatného.“      „Chruščov? To je ještě ta kočka v pytli z krmiva pro prasata (jako dítě a výrostek pásl prasata). Byl iniciativně krutý a přísný. Pracoval jako prosťáček, člověk zcela se srdcem na dlani. Avšak ze svého neustoupí a je připraven vést skrytý boj za místo pod sluncem za jakýchkoli výhodných podmínek. Rozený sadista a zrádce slabých. Všemi mastmi mazaný stranický funkcionář. Už ho známe relativně dobře.“      „Mikojan? Tato lstivá liška posloužila od Iljiče do Iljiče (od Lenina do Brežněva - pozn. Lukáš Sluka) bez infarktu a mrtvice. Byl chytrý a obratný, aby se nedal stáhnout do riskantních věcí. A náhle uklouzne? Raději se drží stranou? Rozhlédne se, která bere? A Mikojan nebyl prostě jen mazaný, byl rafinovaně mazaný. Když se Ježov těšil přízni, aktivně s ním porážel nepřátele a ,nepřátele´ lidu. Když byl Stalin v plném rozmachu, nebylo věrnějšího psa než byl on. Ostatně jako Chruščov. Ne, otrávit Stalina, to by se Mikojan nikdy nerozhodl. Na to byl... Avšak Stalina zradil po smrti, nadbíhal Chruščovovi. A Beriju také zradil, když se ukázalo, že po Stalinově smrti zůstal Donem Quijotem, ale nikoli proti větrným mlýnům.“      Pokračujme v detektivce: „Většina publicistů, spisovatelů a historiků a také dalších autorů memoárů, kteří psali o možné otravě J. V. Stalina, poukazuje na hlavního traviče - Beriju. Někteří uvádějí Chruščova, méně Malenkova. A Saveljev se ptá „a vy, vážení čtenáři, přemýšlejte sami, kdo je to z uvedené čtveřice? A ve čtyřce posledních hostů J. V. Stalina namísto Mikojana byl přítomen Bulganin. Je možné, že on zavrždil vůdce?“        Stalin měl již namířeno na „hlavu“ spiklenců, avšak návrh na odstranění této „hlavy“, jakož i 213 spiklenců, odmítl. Saveljev se ptá prostě: „A proč tedy?“ Proč je neodstranil a tři z nich uvedené v seznamu přijímal u sebe na chatě, přijímal ty, kteří mu byli velice nebezpeční. A proč je tu čtvrtý - Bulganin? „Vzpomeňte si, vážený čtenáři, jak skvělý autor memoárů N. Chruščov vzpomíná na poslední dny J. V. Stalina a hovoří o dvou dvojicích ve „čtyřce“: on s Bulganinem a Malenkov s Berijou. A podle vzpomínek Berijova syna Chruščov v posledních dnech téměř po celé dny přemlouval jeho otce na jejich dače, aby vstoupil do vlády. Natolik byl již tento stranický funkcionář vlivný, aby přijížděl k Berijovi s takovými návrhy, ačkoli se zde jaksi ukazuje, že pásli po všech.      Saveljev pokračuje: „A tak, vážení čtenáři, máte odpovědi na tyto dvě otázky?      1. Proč vůdce nezformoval skupinu pro odstranění bandy?      2. Kdo otrávil J. V. Stalina?      Na první otázku Stalin samozřejmě odpověď znal. My se o tom, vážení čtenáři, také později dozvíme. A s odpovědí na druhou otázku se musíme potrápit, protože ať by o tom jakkoli J.V. Stalin přemýšlel, ani on by neuhodl, že něco podobného, co se událo, by se mohlo stát.“ A Saveljev na moment odbočuje citací z knihy Berijova syna Sergo Beriji nazvané Můj otec - Lavrentij Berija (vydané roku 1994 v Moskvě nakladatelstvím Sovremennik, přičemž Saveljev tuto „odbočku“ nazval Jak Sergo Berija zradil svého otce: „Je široce známo, že tvůrcem ,boje s kultem osobnosti´ je tak nějak Nikita S. Chruščov, který si vybudoval na tomto boji svou kariéru; uměl převést na svou stranu výrazný počet různých neřádů v naší zemi a mezi nepřáteli naší vlasti. A sotva po čtvrt století po smrti N. Chruščova se objevuje Berijův synáček a veřejně vytrubuje, že právě jeho ,otec skutečně jako první vystoupil proti kultu osobnosti J. V. Stalina´. Jaké jsou výsledky? Beriju umučili Chruščovovi spolupracovníci, odhalili, že je zarytým nepřítelem naší strany, agentem zahraniční rozvědky, jenž se vetřel v důvěru J. V. Stalina, provokatérem, který dosáhl takového postavení ve straně a společnosti, že se stal prvním náměstkem předsedy Rady ministrů Sovětského svazu a členem politického byra ÚV, padouch, postupoval nahoru po žebříčku stranických funkcí přes mrtvoly na každém stupni.“      ¨ A Saveljev pokračuje: „Hnusný chlap - právě takovými a jinými, nikoli lepšími epitety hodnotil Chruščov na 20. sjezdu svého bývalého souputníka ve své původně zakázané publikaci. Copak se děje? Když zastřelil ,ničemného vraha, agenta a padoucha´, politický harcovník N. S. Chruščov vykradl jeho kapitál, tzn. Boj s kultem osobnosti? Vykradl a zničil tím dříve neopublikovaným, kapitálem´ celé komunistické hnutí. Je zajímavé, vydával by Chruščov za svůj ,Kapitál´ Karla Marxe, kdyby s ním žil ve stejné době a podařilo by se mu vypořádat se s autorem svazků připravených k publikování, kdyby ukradl své oběti rukopis?      Jestli má na svědomí početné oběti především na Ukrajině, v Moskvě, v Čkalovu (Orenburgu), Novočerkasku, Tbilisi, Budapešti, pak se odvážíme předpokládat, že trockista, marxista, leninista, stalinista břichatý Chruščov by mohl zabít a okrást kohokoli, jestli by to pro něho bylo výhodné a nikoli nebezpečné.“      A Saveljev pokračuje v pátrání: „Je důležité v naší vyšetřovací práci určit, kde je pravda a kde lež, protože není třeba být tak moudrý jako Šalamoun, abychom objasnili, kde svědek hovoří pravdu, kde lže a kde se pokouší poplést svého posluchače sám se ocitá ve vlastní pasti. Zajímavý je v tomto ohledu Chruščov. A přece S. L. Berija je člověk nadaný, ostatně jako jeho otec. Avšak ne všichni lidé mají nadání pro jediné, jsou nadaní pro vše. Berija senior byl mimořádně nadaný nejen jako organizátor, a Berija junior byl velmi schopný inženýr. Avšak o toto se nejedná. Musíme znát pravdu o velikém, pomlouvaném člověku. Možná, že některé čtenáře překvapí, proč autoři, kteří se považují za stalinisty, si dovolují citovat i to, že píší proti Stalinovi. Není třeba se podivovat, i když citujeme něco protistalinského, není to proto, že s tím souhlasíme. Don Quijote bojující s větrnými mlýny - to není náš hrdina. Máme konkrétní lstivé a zlé soupeře. A nepřítele je třeba znát tváří v tvář. Citujme Sergo Beriju: ,Se Stalinem jsem se samozřejmě setkával nejednou za různých okolností a v různou dobu a musím přiznat, že můj vztah k němu není ani dnes jednoznačný. Když jsme žili v Gruzii, tak jsme ho zbožňovali. V Moskvě se náš vztah k němu změnil. Slyšel jsem rozhovory rodičů o Stalinovi a chápal jsem již, kdo je vinen za represe, politické procesy aj.´ (s. 48-49)      Přesto je Sergo Berija jaksi nepochopený; míří, jak se říká mezi Boha a ďábla. Jednou je pro ,rudé´, pak zase pro ,bílé´. Není to stále o Stalinovi, i Stalin ,je vinen´. Přijel s rodiči do Moskvy, ale rodiče si šeptají mezi sebou: ,Fuj, jak je ten Stalin špatný!´ Šeptají si, ale otec Stalinovi slouží jako oddaný pes, přičemž slouží jedinečně, čenichá všude, kde jsou nepřátelé. Šeptá si se ženou a slídí rok, dva... pět... deset a téměř patnáct let. To vše v Moskvě. Za tuto dobu ať pobýval s kýmkoli, kolik vyznamenání získal. Dokonce se stal maršálem Sovětského svazu, hrdinou socialistické práce. Za jaké zajímavé vlastenecké operace na frontách Velké vlastenecké války? Co on... (měkký znak v azbuce), taková k..., vyčenichal u Stalina, aby potom doma své ženě v přítomnosti synka šeptal! Ale synek nelže, píše pravdu o svém otci. Píše o otcových zásluhách a neopakuje odporné způsoby očerňování z historicky zašpiněných spodků Chruščova.“      My pokračujme v Saveljevově úchvatné knize: „J. V. Stalin se v mnohém vzdálil Leninovi, věděl o Leninových počinech, avšak s Leninem zcela nesouhlasil ani za jeho života. Ale kdo, kde a kdy slyšel od Stalina pouze jediné špatné slovo o Leninovi? Skutečně Stalin pochleboval mrtvému Leninovi? Skutečně udělal Stalin pro vlast méně než Lenin? Skutečně Stalin, jakož i Lenin pouze bořil? Ne, ne a ne. V tvůrčí činnosti Stalin nesčíslněkrát převyšoval nejen Lenina, ale všechny ostatní leninovce dohromady! Proč Stalin nenapadal mrtvého Lenina podobně jako špinavý poststalinský šakal zavražděného Stalina? Myslíme, že nejen proto, že veliký člověk se nikdy nepokouší vyvyšovat se v dějinách nad ostatní, pošlapávat hroby zemřelých a hanobit je. Velcí lidé mají vždy vlastní míry růstu. A to je vlastní takovému člověku, jako byl J.V. Stalin. Je tu však i druhá strana tohoto problému. J. V. Stalin nikdy nebyl a nemohl se stát zrádcem! Proč? Protože byl - Stalin. Právě Stalin a nikoli Chruščov ani Berija, Malenkov či Bulganin.“      Pokud pracovně připustíme, že Stalin byl diktátor, pak je nad slunce jasnější, že se tímto „diktátorem stal postupně, když bylo jasné, že ostatní vysoce postavení hlupáci buď usilovali o celosvětovou permanentní revoluci, nebo nechtěli převzít zodpovědnost za to, co se dělo ve straně. Avšak soudruh Stalin byl diktátorem pouze v jednom, když bylo třeba realizovat rozhodnutí přijaté vrcholnými orgány strany nebo v mimořádných situacích, kdy, abychom se vyjádřili slovy ještě většího diktátora soudruha Lenina, „otálení, to je smrt“. Ale zdaleka nebyl despotickým, ale demokratickým diktátorem; vždy se snažil nalézt, získat z druhých jejich návrhy k řešení problémů a měl upřímnou radost, když nalezli rozumná řešení, často je vyznamenával a podporoval tvůrčí a čestné lidi k další iniciativě.      Profesor Saveljev pokračuje: „Soudruh Stalin uchvacoval jiné nikoli proto, že hrál, ale proto, že byl upřímný ve své dobrotě a nadšení. Zdá se nám, že jakýkoli člověk je s to rozeznat v druhém člověku faleš od upřímnosti. Proč Stalin individuálně vykonával přímý soud nad zrádci? Za Stalinem stála převážná většina jak ve straně, tak v lidu. A stěží by se syn Berijův vykroutil, jestli by se dostal nikoli do rukou Stalina, ale někoho jiného a bylo by to tvrdší v této situaci, kterou sám popisuje v ,Mém otci...´.      Sergo Berija v této své knize říká: ,Chodil jsem do stejné školy se Stalinovými dětmi. Světlana Allilujevová seděla ve stejné lavici s mou budoucí manželkou. Ona nás s Marfou rovněž seznámila.      Stalinova dcera se mi vryla do paměti jako chytrá a skromná dívka. Dobře uměla anglicky. Měla silnou vazbu na svou matku již za války.´        Saveljev pokračuje: „Mnozí znají hodnocení, které napsal na Stalina Winston Leonhard Spencer Churchill, když již Stalin nebyl mezi živými. Nyní si vyslechněme, co řekl po setkání s Josifem Vissarionovičem, když vystoupil v Dolní sněmovně britského parlamentu 8. září 1942: ,Pro Rusko je velkým štěstím, že v hodinu jeho utrpení stojí v jeho čele tento velký a tvrdý vojevůdce. Stalin je velkou a silnou osobností, vhodnou pro bouřlivou dobu, v níž musí žít. Je to člověk nevyčerpatelné odvahy a silné vůle, prostý člověk a také ostrý v jednání, což já, jako člověk vyrostlý v Dolní sněmovně nemohu neocenit, zvláště, když to mohu říci i o sobě. Především Stalin je člověkem s oním spásným smyslem pro humor, jenž má mimořádný význam pro všechny lidi a pro všechny národy a zvláště pro velké lidi a veliké vůdce. Stalin na mě učinil dojem člověka, disponujícího hlubokou chladnokrevnou moudrostí při úplné absenci jakýchkoli iluzí.'“ Povšimněme si také jedné zajímavé věci: „Někdo si zajisté všiml, že intelektuální potenciál sovětských vůdců se neustále snižoval. Je komické srovnávat dnes Stalina s Chruščovem, Černěnkem či Gorbačovem...“      Skočme na okamžik k již zmiňované knize Beriji mladšího, jehož cílem bylo podle Saveljeva dokázat toto: 1) jeho otec není vůbec tím člověkem, za něhož je považován; 2) distancovat ho od Stalina; 3) při všech Stalinových kladech uvalit na něho hlavní zodpovědnost za represe; 4) dokázat, že Stalinova smrt byla nutná, aby byl zachráněn život ostatních členů vedení strany; 5) odhalit Berijovy vrahy; 6) ospravedlnit a rehabilitovat L. P. Beriju.      Sergo Berija pokračuje: „Stalin vždy bral v úvahu situaci. Na konci jeho života, kdy byly vytvořeny protiletadlové rakety mezikontinentální, blížily se k završení práce na vodíkovém projektu; Stalin byl zřejmě odhodlán k tomu vystřídat otce a další členy vedení, ale neuspěl...“      A my budeme dál postupovat naším příběhem: „Čistota“ Chruščova v oblasti represí a falzifikace dějin byla zcela zřejmá. Věděli o tom všichni lidé z jeho nejbližšího okolí při jeho odvolání v říjnu 1964. Uveďme pro příklad kratičkou epizodu z novinového článku „Zcela tajné“ (č. 8, 2002) „Řídit zemi - střelit kozla“, v němž známý státní a stranický činitel G. I. Voronov vypráví bývalému vedoucímu Oddělení 4pro všeobecné záležitosti ÚV KSSS V. I. Boldinovi: „Hlaví roli v organizaci spiknutí proti Chruščovovi sehvrál samozřejmě Brežněv, ale i Andropov hrál důležitou roli.“ Saveljev k tomu dodává, že Brežněv a Andropov s ním (Saveljevem - pozn. Lukáš Sluka) hovořili před říjnovým plénem, aby projevil loajálnost a aby nevystoupil.        Saveljev také tvrdí: „Andropov uváděl příklady, jaká rozhodnutí o represích podepisoval Chruščov na Ukrajině, jaká v Moskvě. Podle mého názoru měli předem připravený materiál na Chruščova. Kdyby vstoupil do boje, zřekl by se návrhu jít do důchodu nebo by ho někdo začal bránit a pak by všechna kompromitující akta použili proti Chruščovovi. Ale to nebylo zapotřebí.“      Uveďme ještě to, jak hovoří Saveljev a kol. o Berijovu synu Sergeji Lavrenťjeviči, alias Sergovi: „My ale na rozdíl od vás nejen chápeme, ale i přesně víme, že váš otec nebyl takový, jak se ho pokoušíte vykreslit. Nejenom, že na velkého Stalina nanášíte směsici nesmyslů, neznalosti a klevet, ale totéž děláte i s vaším velikým otcem, který byl až do konce oddán Stalinovi a jeho druhům. L. P. Berija nezradill ani vlast, ani Stalina, ani své životní dílo. A vy, Sergeji Lavrenťjeviči, jste pro nás zbloudilou ovcí. A aniž si to přejeme, zradil jste podle našeho názoru otce spolu s J. V. Stalinem.“      A Saveljev a kol. pokračuje k meritu věci, když se ptá a zároveň odpovídá: „V čí prospěch? Stalinových vrahů - Chruščova, Malenkova a další sebranky. Nebo ve prospěch postsovětských ,demokratů'? Váš otec, Sergeji Lavrenťjeviči, nebyl takový, jakým jste ho představil ve vaší knize, ruku vám vedl, promiňte, zlý duch. Ne, takový nebyl! My ubráníme vašeho otce od pomlouvačů, a promiňte, od vás, jeho syna. Ne, Sergeji Lavrenťjeviči, opravdově bránili vašeho otce jiní autoři, k nimž neskromně počítáme i sebe.“      Nu a navazuje podkapitola nazvaná prostě a jasně: Ne, takovým Lavrentij Pavlovič nebyl! Zpracoval, přepsal, doplnil a poznámkami opatřil Bc. Lukáš Sluka Pokračování v další části.