Войти в аккаунт
Хотите наслаждаться полной версией, а также получить неограниченный доступ ко всем материалам?
Заявка на добавление в друзья

Катынь в Реале времени. Как это было на самом деле

ВНИМАНИЕ! Чешский онлайн переводчик:

 http://www.webtran.ru/translate/czech/from-russian/" rel="nofollow">http://www.webtran.ru/translate/czech/from-russian/

http://www.webtran.ru/translate/czech/" rel="nofollow">http://www.webtran.ru/translate/czech/

http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=585780

ZPRÁVA ZVLÁŠTNÍ KOMISE O KATYNI

19. 03. 2017 17:00:00

Zpráva zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností, za kterých byli německými fašistickými vetřelci postříleni v Katyňském lese zajatí polští důstojníci. Nakladatelství Svoboda v Praze 1945

<small>ZPRÁVA ZVLÁŠTNÍ KOMISE PRO ZJIŠTĚNÍ A VYŠETŘENÍ OKOLNOSTÍ ZA KTERÝCH BYLI NĚMECKÝMI FAŠISTICKÝMI VETŘELCI POSTŘÍLENI V KATYŇSKÉM LESE ZAJATÍ POLŠTÍ DŮSTOJNÍCI</small>

Podle usnesení Mimořádné státní komise pro zjištění a vyšetření zločinů německých fašistických vetřelců a jejich společníků byla vytvořena zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností, za kterých byli německými fašistickými vetřelci postříleni v Katyňském lese, nedaleko Smolenska, zajatí polští důstojníci.

Komise se skládala: z člena Mimořádné státní komise – člena Akademie věd N. N. Burděnka, jakožto předsedy komise, člena Mimořádné státní komise – člena Akademie věd Alexeje Tolstého, člena Mimořádné státní komise – metropolity Nikolaje, předsedy Všeslovanského komitétu – generála-poručíka A. S. Gundorova, předsedy výkonného výboru Spolků Červeného kříže a Červeného půlměsíce – S. A. Kolesnikova, lidového komisaře světy RSFSR – člena Akademie věd V. P. Potěmkina, šéfa Hlavní vojenské sanitní správy Rudé armády — generála-plukovníka J. I. Smirnova a předsedy smolenského oblastního výkonného výboru sovětů — R. J. Mělnikova.

Komise k vyplnění uloženého úkolu povolala k účasti na svém šetření tyto soudní lékaře znalce: hlavního soudního lékařského znalce lidového komisariátu zdravotnictví SSSR — ředitele vědeckého výzkumného ústavu soudního lékařství V. J. Prozorovského, vedoucího oddělení soudního lékařství na II. moskevském lékařském ústavu — MUDra V. M. Smoljaninova, vedoucího vědeckého pracovníka Státního vědeckého výzkumného ústavu soudního lékařství při lidovém komisariátu zdravotnicví SSSR P. S. Semenovského, vedoucího vědeckého pracovníka Státního vědeckého výzkumného ústavu soudního lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR — docenta M. D. Švajkovou a hlavního vojenského patologa na frontě — majora zdravotní služby profesora D. N. Vyropajeva.

Nikolaj Nilovič Burděnko (*22. května (3. června) 1876 – 11. listopadu 1946)

Ruský a sovětský chirurg a zakladatel ruské neurochirurgie. Mudr. Burděnko byl vedoucím chirurgem Rudé armády (1937-1946), roku 1939 se stal akademikem a prvním ředitelem Akademie lékařských věd SSSR (1944-1946), roku 1943 byl Burděnko jmenován Hrdinou socialistické práce, generálplukovníkem zdravotnických služeb, přičemž již v roce 1941 mu byla udělena Stalinova cena. Byl veteránem rusko-japonské války, první světové války, finské zimní války i II. světové války. Nikolaj Burdenko se narodil dne 3. června 1876 v obci Kamenka v Nižnělomovské gubernii. V roce 1891 vstoupil do teologického semináře a po promoci v roce 1897 odešel do Tomsku, kde byl přijat na nově otevřené Tomské státní univerzitě. Po dokončení dvou semestrů byl Burděnko z univerzity vyloučen za účast na studentském revolučním hnutí a byl donucen Tomsk opustit. V roce 1906 absolvoval univerzitu v Tartu a roku 1910 se stal profesorem této univerzity. V roce 1918 se stal profesorem na Voroněžské univerzitě; od roku 1923 byl profesorem lékařského oddělení Moskevské státní univerzity. Toto oddělení bylo v roce 1930 přeměněno na I. Moskevský zdravotnický institut. Zde vedl až do konce svého života fakultní chirurgickou kliniku, jež dodnes nese jeho jméno. V roce 1929 se stal Burděnko ředitelem Rentgenového institutu při neurochirurgické klinice Lidového komisariátu pro veřejné zdraví, díky němuž mohl být roku 1934 vytvořen na světě první neurochirurgický ústav.

<small>Během druhé světové války, v roce 1943, byl Burděnko jmenován předsedou Mimořádné státní komise pro vyšetření Katyňského masakru, tzv. „Burděnkovy komise“, která prokázala postřílení polských důstojníků a vězňů Němci.</small>

Během druhé světové války, v roce 1943, byl Burděnko jmenován předsedou Mimořádné státní komise pro vyšetření Katyňském masakru, tzv. „Burděnkovy komise“, která prokázala postřílení polských důstojníků a vězňů Němci. Jeho jméno se rovněž objevilo v oficiální sovětské zprávě týkající se koncentračního tábora v Osvětimi, jejíchž důkazů použil Norimberský tribunál jako oficiálního dokumentu SSSR.

Zvláštní komise měla k dispozici obsáhlý materiál, který vypracoval člen Mimořádné státní komise akademik N. N. Burděnko, jeho spolupracovníci a soudní lékařští znalci, kteří přibyli do Smolenska 23. září 1943, okamžitě po jeho osvobození a prostudovali předběžně a vyšetřili okolnosti všech zločinů spáchaných Němci.

Zvláštní komise přezkoumala a zjistila na místě, že 15 km od Smolenska, směrem po vitebské silnici, v obvodu Katyňského lesa, zvaném „Kozí hory“, 200 metrů od silnice na jihozápad směrem k Dněpru, jsou hroby zajatých Poláků, postřílených německými okupanty. Podle dispozice zvláštní komise, za přítomnosti všech členů zvláštní komise a soudních lékařských znalců, byly hroby otevřeny. V hrobech bylo nalezeno velké množství mrtvol v polských vojenských uniformách. Podle výpočtu soudních lékařských znalců je v hrobech na 11.000 mrtvol.

Soudní lékařští znalci provedli podrobné ohledání exhumovaných mrtvol, jakož i prohlídku dokumentů a věcných důkazů, jež byly nalezeny u mrtvol a v hrobech.

Současně s otevřením hrobů a ohledáním mrtvol provedla zvláštní komise výslech četných svědků z řad místního obyvatelstva, jejichž výpověďmi se zjišťuje doba a okolnosti zločinů, spáchaných německými okupanty.

Z výpovědí svědků vychází najevo toto:

 

Katyňský les

Odedávna byl Katyňský les oblíbeným místem, kde obyvatelstvo Smolenska trávilo obyčejně sváteční odpočinek. Lidé z okolí pásli v Katyňském lese dobytek a opatřovali si tam palivo. Neexistovali žádné zákazy či omezení přístupu do Katyňského lesa. Takový stav v Katyňském lese byl až do války. Ještě v létě 1941 byl v tomto lese průkopnický tábor Průmyslové pojišťovny, který byl zrušen teprve v červenci 1941. Od obsazení Smolenska německými okupanty, zavládl v Katyňském lese jiný režim. Les střežily zesílené hlídky; na mnoha místech se objevily nápisy, které upozorňovaly, že ten, kdo vstoupí do lesa bez zvláštního povolení, bude na místě zastřelen. Zvlášť přísně byla střežena část Katyňského lesa, nazývaná „Kozí hory“, a též území na břehu Dněpru, kde ve vzdálenosti 700 metrů od nalezení hrobů polských válečných zajatců, bylo letovisko, ozdravovna smolenské správy lidového komisariátu vnitra. Po příchodu Němců se ubytovala v tomto domu německá instituce, která se nazývala: „Štáb 537. stavebního praporu“.

 

Zajatí Poláci v obvodu Smolenska

 

Zvláštní komisí bylo zjištěno, že před obsazením Smolenska a západních okresů oblasti německými okupanty pracovali na stavbě a upravování silnic polští váleční zajatci, důstojníci a vojáci. Zajatci byli umístěni ve třech táborech O. N. (Osobogo naznačenija – zvláštního určení) a označených č. 1. O N, č. 2. O N a č. 3. O N. Byly vzdáleny 25 až 45 km na západ od Smolenska. Ze svědeckých výpovědí a dokumentárního materiálu vysvítá, že tyto tábory nemohly být v době zahájení válečných operací v důsledku vzniklé situace včas evakuovány, a všichni zajatí Poláci, jakož i část stráže a úředníků táborů, padli do německého zajetí.

<small style="margin-right: auto; margin-left: auto; display: block;">Prof. Grover Furr, autor knihy The “Official” Version of the Katyn Massacre Disproven? (Oficiální verze Katyňského masakru vyvrácena?</small>

Bývalý náčelník tábora č. 1. O N, major státní bezpečnosti V. M. Větošnikov, vyslechnutý zvláštní komisí, vypověděl:

„Čekal jsem na rozkaz k likvidaci tábora, avšak spojení se Smolenskem bylo přerušeno. Vypravil jsem se tedy s několika úředníky do Smolenska, abych zjistil stav. Ve Smolensku byla napjatá situace. Požádal jsem přednostu dopravního odboru smolenského úseku západní dráhy soudruha Ivanova, aby opatřil nutný počet vagonů k odvezení zajatých Poláků z tábora. Odpověděl mně, že na vagony nemohou spoléhat. Snažil jsem se též spojit s Moskvou, aby nám bylo povoleno jít pěšky, ale nepodařilo se mi to.

Němci v té době již odřízli Smolensk od tábora. Co se stalo se zajatými vojáky a se stráží, která zůstala v táboře, nevím.“

Inženýr S. V. Ivanov, který v červenci 1941 zastupoval přednostu dopravního oddělení smolenského úseku západní dráhy, vypověděl před zvláštní komisí: „Na mé oddělení docházely žádosti správy táborů pro polské válečné zajatce o opatření vagonů k odvezení Poláků. My jsme ale žádné volné vagony neměli. Kromě toho — poslat vagony po trati ke stanici Gusino, kde bylo nejvíce zajatých polských vojáků, jsme však stejně nemohli, protože tato trať již byla ostřelována. Proto jsme nemohli vyhovět žádostem správy táborů. Tak se stalo, že zajatí Poláci zůstali ve smolenské oblasti.“ Že zajatí Poláci zůstali v táborech ve smolenské oblasti, je potvrzováno výpověďmi četných svědků, kteří vídávali tyto Poláky v okolí Smolenska v prvních měsících okupace až do září 1941. Svědkyně Šašněvová Marie Alexandrovna, učitelka na obecné škole ve vesnici Zeňkovo, vylíčila zvláštní komisi případ, jak v srpnu 1941 poskytla ve svém domě ve vesnici Zeňkovo útočiště zajatému Polákovi, jenž uprchl z tábora.

„...Polák byl v polské vojenské uniformě, kterou jsem ihned poznala, neboť v letech 1940-1941 jsem vídávala na silnici skupiny zajatých Poláků, kteří pod dohledem stráží prováděli na silnici nějaké práce... Polák vzbudil můj zájem, neboť, jak jsem se dozvěděla, byl před svým povoláním k vojenské službě v Polsku učitelem na obecné škole. Jelikož jsem absolvovala odbornou pedagogickou školu a hodlala jsem se stát učitelkou, dala jsem se s ním do řeči. Vyprávěl mně, že absolvoval učitelský ústav, později se učil v jakési vojenské škole a byl podporučíkem v záloze. Na začátku válečných akcí Polska s Německem byl povolán k aktivní službě, byl v Brest-Litovsku, kde byl zajat jednotkami Rudé armády... Přes rok byl v táboře u Smolenska.

Když přišli Němci, obsadili polský tábor a zavedli v něm

<small style="margin-right: auto; margin-left: auto; display: block;">Polskou diaspororu v USA zaplacený památník obětem Katyňkého masakru údajně postřílených četami NKVD.</small>

krutý režim. Němci nepovažovali Poláky za lidi, všemožně je utlačovali a týrali. Byly případy, že Poláci byli pro nic a za nic zastřeleni. Tehdy se rozhodl utéci. Když vyprávěl o sobě, zmínil se, že také jeho žena je učitelkou, že má doma dva bratry a dvě sestry...“

Když druhého dne odcházel, řekl při loučení své jméno, které si Šašněvová zapsala v knize. V knize „Praktické práce z přírodopisu“ od Jagodovského, kterou Šašněvová předložila zvláštní komisi, je na poslední stránce poznámka:

Lojek Józef a Zofja. Město Zamość, ulica Ogrodowa, č. 25“.

V seznamech, které Němci uveřejnili, je pod č. 3.796 uveden Lojek Józef poručík jako zastřelený na „Kozích Horách“ v Katyňském lese na jaře 1940.

Podle německé zprávy byl tedy Lojek Józef zastřelen – rok před tím, než jej poznala svědkyně Šašněvová.

Svědek N. V. Danilenkov, rolník z kolchozu „Krasnaja Zarja“, při katyňském vesnickém sovětu, vypověděl: „V roce 1941, v srpnu až v září, kdy přišli Němci, vídával jsem Poláky, kteří pracovali na silnici ve skupinách po 15-20 letech.“

Ve stejném smyslu vypovídali svědci: Soldatěnkov – bývalý starosta vesnice Borek, A. S. Kolačev – smolenský lékař, A. P. Ogloblin – kněz, T. I. Sergějev – traťmistr, P. A. Smirjagin – inženýr, A. M. Moskovská – smolenská občanka, A. M. Alexejev ­– předseda kolchozu vesnice Boroky, J. V. Kucev – vodárenský technik. V. P. Gorodecký – duchovní, A. T. Bazekinová – účetní, J. N. Větrovová – učitelka, I. V. Savvatějev – výpravčí na stanici Gnězdovo aj.

 

Razie na polské válečné zajatce

Že zajatí Poláci byli ve smolenských okresech ještě na podzim 1941, je potvrzováno též skutečností, že Němci prováděli četné razie na tyto zajatce, uprchlé z táborů.

Svědek I. M. Kartoškin, tesař, vypověděl:

„Zajaté Poláky hledali Němci na podzim 1941 nejen v lesích, nýbrž byla povolána na pomoc i policie k nočním prohlídkám vesnic.“

Bývalý starosta vesnice Novyje Bateky – M. D. Zacharov, vypověděl, že na podzim 1941 Němci usilovně „pročesávali“ vesnice a lesy v honbě za polskými zajatci.

Svědek N. V. Danilenkov, rolník z kolchozu „Krasnaja Zarja“, vypověděl:

„U nás byly prováděny zvláštní razie na zajaté Poláky, kteří utekli stráži. Takové prohlídky byly v mém domě dvakrát nebo třikrát. Po jedné prohlídce jsem se zeptal starosty Sergejeva Konstantina, koho hledají v naší vesnici. Sergejev mi řekl, že z německého velitelství přišel rozkaz, aby ve všech domech bez výjimky byly provedeny prohlídky, protože prý se v naší vsi skrývají zajatí Poláci, kteří uprchli z tábora. Po nějaké době prohlídky přestaly.“

Svědek T. J. Fatkov, kolchozník, vypověděl:

„Razie na zajaté Poláky byly prováděny několikrát. Bylo to v srpnu až v září 1941. Pak tyto razie přestaly a více nikdo polské válečné zajatce neviděl.“

 

Postřílení zajatých Poláků

 

Výše uvedený „štáb 537. stavebního praporu“ ubytovavší se v domě na „Kozích Horách“, neprováděl žádné stavební práce. Jeho činnost byla chována v přísné tajnosti. Čím se tento štáb zabýval ve skutečnosti, dokázali četní svědci, mezi nimi též svědkyně Alexejevová A. M., Michajlová O. A. a Konachovská Z. P. — bydlící vesměs ve vsi Boroky, katyňský vesnický sovět. Tyto ženy na rozkaz německého velení osady Katyň poslal starosta obce Boroky — Slodatěnkov V. I. k obsluze mužstva „štábu“ v uvedeném domě. Když přišly na „Kozí Hory“, překladatel jim oznámil řadu zákazů: nevzdalovat se vůbec od domu a nechodit do lesa, nevcházet bez vyzvání a bez doprovodu německých vojáků do pokojů domu, nezůstávat v místě přes noc. Přicházet do práce a odcházet směly jen přísně vymezenou cestou a jen v doprovodu. Tento zákaz oznámil Alexejevové, Michajlové a Konachovské prostřednictvím překladatele osobně velitel německého úřadu oberlajtnant Arnes, který je proto každou zvlášť vyzval k sobě.

<small style="margin-right: auto; margin-left: auto; display: block;">Náčrt mapky hranice na rozmezí Litvy, Polska a Sovětského svazu.</small>

Pokud jde o složení „štábu“, Alexejevová A. M. vypověděla: „V domu na „Kozích Horách“ bylo stále kolem 30 Němců; velitelem byl oberlajtnant Arnes, jeho pobočníkem oberlajtnant Rext. Byl tam také lajtnant Hott, strážmistr Lümmert, poddůstojník intendantury Rose, jeho pomocník Isicke, oberfeldvebl Granewski, který měl na starosti elektrárnu, desátník, fotograf, jehož jméno si nepamatuji, pak překladatel — Němec z Povolží, který se, myslím, jmenoval Johann, ale my jsme mu říkaly Ivan, kuchař Gustav a ještě jiní, jejichž jména a příjmení neznám.“

Brzy poté co nastoupily práci, Alexejevová, Michajlová a Konachovská zpozorovaly, že se v domě „děje cosi nekalého“. Alexejevová A. M. vypověděla: „...Překladatel Johann nás Arnesovým jménem několikrát upozornil, že musíme „držet jazyk za zuby“ a nežvanit o tom, co v domě vidíme a slyšíme. Mimo to jsem se podle celé řady okolností dohadovala, že Němci provádějí v domě cosi nekalého ...“

<small style="margin-right: auto; margin-left: auto; display: block;">Ideový strůjce katyňského masakru povraždění polských důstojníků - říšský ministr propagandy Joseph Goebbels.</small>

Koncem srpna a skoro celé září roku 1941 přijíždělo k domu na „Kozích Horách denně několik nákladních aut. Z počátku jsem tomu nevěnovala pozornost, ale pak jsem si povšimla, že po každé, když na území našeho domu přijížděla tato auta, zastavovala se tak na půl hodiny a někdy na celou hodinu, kdesi na cestě vedoucí od silnice k našemu domu. To jsem usoudila z toho, že hluk motorů krátce po příjezdu aut na území ozdravovny umlkal. Jakmile utichl hluk motorů, bylo slyšet střílení. Rány padaly jedna za druhou v krátkých, ale přibližně stejných intervalech. Potom střelba přestala a auta přijížděla k našemu domu. Z aut vycházeli němečtí vojáci a poddůstojníci. Vždy hlučně rozprávěli a hned se šli koupat do lázní. Potom začínala pitka. V lázních se v takových dnech vždy topilo. Ve dnech, kdy přijížděla auta, přicházeli do ozdravovny také jiní vojáci od nějakého druhého německého oddílu. Pro tyto vojáky se stavěly postele do místnosti kasina, které bylo v jednom sále domu. V takových dnech se v kuchyni připravovalo velmi mnoho jídla a podávala se na stůl dvojnásobná dávka lihových nápojů. Vždycky krátce po příjezdu aut odešli tito vojáci s puškami do lesa. Šli zřejmě na místo, kde stála auta, protože se za půl hodiny nebo za hodinu vraceli v autech s vojáky, kteří v našem domu bydleli stále. Jistě bych si byla toho nepovšimla a nevěnovala pozornost tomu, jak umlká a obnovuje se hluk na území ozdravovny, kdyby nás, mne, Konachovskou a Michajlovou, po každé, když přijížděla auta, nezaháněli do kuchyně, jestliže jsme v té době byly na dvoře, anebo nám nezakazovali vycházet z kuchyně, když jsme byly v kuchyni. Tato okolnost a také to, že jsem několikrát zahlédla čerstvou krev na uniformách dvou svobodníků, přiměla mne k tomu, abych pozorněji sledovala, co se děje v domě. Tu jsem si povšimla podivných přestávek v jízdě aut a jejich zastávek v lese. Zpozorovala jsem také, že stopy krve byly vždy na uniformách týchž lidí, dvou svobodníků. Jeden z nich byl vysoký, zrzavý a druhý — střední postavy, blonďák. Dokonce jsem tušila, kde se tak přibližně děje, protože když jsem přicházívala a odcházívala z domu, pozorovala jsem nedaleko od cesty na několika místech čerstvě naházenou zem. ZE VŠEHO TOHO JSEM USOUDILA, ŽE NĚMCI PŘIVÁŽELI K NAŠEMU DOMU LIDI A STŘÍLELI JE! Dokonce jsem tušila, kde se tak přibližně děje, protože, když jsem přicházívala a odcházívala z domu, pozorovala jsem nedaleko od cesty na několika místech čerstvě naházenou zemMísto s touto čerstvou hlínou bylo den ze dne větší. Po čase se neodlišovalo od okolí.“

Na otázku zvláštní komise, kdo byl popravován v lese u ozdravovny,Alexejevová odpověděla, že byli stříleni zajatí Poláci. „Byly dny, kdy auta nepřijížděla a vojáci přece odcházeli do lesa a odtud byly slyšet časté jednotlivé výstřely. Po návratu šli vojáci vždy do lázní; potom byla pitka.

Stal se také takový případ:

Zdržela jsem se jednou v domu trochu déle než obvykle. Michajlová a Konachovská již odešly. Ještě jsem nebyla hotova s prací, kvůli které jsem zůstala, když náhle přišel voják, a řekl, že mohu jít domů. Prý to nařídil Rose. Pak mne tento voják doprovodil k silnici. Došla jsem po silnici k zatáčce, tak 150-200 metrů od domu, tu vidím, jak po silnici jde skupina zajatých Poláků, asi 30 lidí, provázená silnou stráží Němců. Že to byli Poláci, jsem poznala proto, že ještě před vypuknutím války, a pak nějakou dobu po příchodu Němců, jsem vídala na silnici zajaté Poláky, ve stejné uniformě, s jejich zvláštními čtyřrohými čepicemi. Zastavila jsem se na mezi, abych viděla, kam je vedou, a uviděla jsem, jak zahnuli u zatáčky k našemu domu. Protože již v té době jsem pozorně sledovala všechno, co se domě dělo, začalo mne to zajímat. Vrátila jsem se po silnici trochu zpět, schovala se v křoví u cesty a čekala. Tak za 20 – 30 minut jsem zaslechla ty zvláštní, mně známé ojedinělé výstřely. Tu mně bylo všechno jasné, a šla jsem rychle domů.

Z tohoto případu jsem usoudila dále, že Němci zabíjeli Poláky nejen ve dne,když jsme pracovaly v domě, ale také v noci, za naší nepřítomnosti. Věc byla pro mne tehdy jasná také proto, když jsem si vzpomněla na případy, kdy všichni důstojníci a vojáci, bydlící v domě, vstávali, kromě stráží, pozdě, i ve 12 hodin v poledne.

Několikrát jsme pak podle napětí, které nastalo v domě, usoudily, že na „Kozí Hory“ přivedly Poláky. Tu všichni důstojníci odcházeli z domu, doma zůstávalo jen několik stráží, a strážmistr stále kontroloval stráže telefonicky...“

Michajlová O. A. vypověděla:

„V září 1941 se v lese, zvaném „Kozí hory“, velmi často rozléhala střelba. Z počátku jsem nevěnovala pozornost nákladním autům, která přijížděla k našemu domu. Auta byla zelená, přikrytá ze stran i nahoře; a vždycky s nimi přijížděli poddůstojníci. Pak jsem zpozorovala, že tato auta nikdy nezajíždějí do naší garáže, a nikdy není z nich nic skládáno. Přijížděla velmi často, zvláště v září 1941. Mezi poddůstojníky, kteří vždy seděli vedle šoféra, jsem vídala jednoho vysokého, bledého, zrzavého. Když auta přijela k našemu domu, všichni poddůstojníci, jako na povel, šli hned do lázní a dlouho se tam myli. A potom se v domě pilo! Jednou tento vysoký, zrzavý Němec, zašel do kuchyně a chtěl pít. Když pil ze sklenice vodu, zahlédla jsem krev na manžetě pravého rukávu jeho blůzy.“

O. A. Michajlová a Z. P. Konachovská jednou viděly, jak byli odvedeni k zastřelení dva zajatí Poláci, kteří zřejmě Němcům utekli a byli potom dopadeni.

Michajlová o tom vyprávěla:

„Jednou, když jsem jako obvykle pracovala s Konachovskou v kuchyni, jsem zaslechla nedaleko domu křik. Když jsme vyšly ze dveří, uviděly jsme dva zajaté Poláky, obklopené německými vojáky, kteří něco vysvětlovali poddůstojníkovi Rosemu. Potom k nim přišel oberlajtnant Arnes a něco řekl Rosemu. Schovali jsme se, neboť jsme se bály, že nás Rose za zvědavost zbije. Přesto však nás zpozorovali a mechanik Gliněvský, na Roseho pokyn nás zahnal do kuchyně, a Poláky odvedl opodál domu. Za chvíli jsme slyšely výstřely. Němečtí důstojníci a poddůstojník Rose, kteří se brzy vrátili, živě spolu rozmlouvali. Vyšly jsme s Konachovskou ven, abychom zjistily, co udělali Němci s chycenými Poláky. Současně s námi vyšel hlavním vchodem Arnesův pobočník, zeptal se něco německy Roseho, který na to odpověděl, rovněž německy, slovy: „Všechno je v pořádku.“ Těmto slovům jsem rozuměla, protože jich Němci užívali často v rozmluvách mezi sebou. Ze všeho, co se stalo, jsem si domyslela, že oba Poláci byli zastřeleni.“

Shodně o tomto případě vypověděla i Z. P. Konachovská

Alexejevová, Michajlová a Konachovská byly událostmi, k nimž docházelo v domě, tak postrašeny, že se rozhodly pod nějakou vhodnou záminkou zanechat práce v tomto domě. Využily toho, že jim byl začátkem ledna 1942 snížen plat s 9 marek na 3 marky měsíčně; na návrh Michajlové, nepřišly jednou do práce. Týž večer za nimi přijeli autem, odvezli je do domu, a za trest posadili do temnice — Michajlovou na 8 dní, Alexejevovou a Konachovskou na 3 dny. Když si odseděli tento trest, byly všechny z práce propuštěny. Po celou dobu svého zaměstnání v domě se Alexejevová, Michajlová a Konachovská bály promluvit mezi sebou o tom, co se v místě dělo. Teprve, když byly zatčeny a seděly v temnici, rozhovořily se v noci o tom mezi sebou.

Michajlová při výslechu 24. prosince 1943 vypověděla:

„Tam jsme se po prvé otevřeně rozhovořily o tom, co se děje v domě. Vypravovala jsem všechno, co jsem věděla, a ukázalo se, že také Konachovská a Alexejevová znají všechny tyto události, ale stejně jako já, bály se o tom mluvit. Tehdy jsem se také dověděla, že Němci popravovali na „Kozích Horách“ výslovně polské zajatce, neboť Alexejevová vyprávěla, jak jednou na podzim 1941 šla z práce a viděla, jak Němci odváděli do lesa na „Kozích Horách“ velkou skupinu zajatých Poláků, a pak zaslechla z toho místa střelbu. Podobně o událostech

<small style="margin-right: auto; margin-left: auto; display: block;">Zkoumání ostatků mrtvol v Katyňském lese skupinou vedenou MUDr. N. N Burděnkem probíhalo od 16. do 23. ledna 1944.</small>

vypovídala Alexejevová a Konachovská. Když si Alexejevová, Michajlová a Konachovská vzájemně vylíčily své pozorování, došly k pevnému přesvědčení, že NĚMCI PROVÁDĚLI V SRPNU A ZÁŘÍ 1941 NA „Kozích Horách“ HROMANDÉ POPRAVOVÁNÍ ZAJATÝCH POLÁKŮ.

Výpovědi Alexejevové potvrzuje výpověď jejího otce — Alexejeva Michajla, jemuž dcera ještě v době, kdy pracovala v onom domě, na podzim 1941, vyprávěla o tom, co tam dělají Němci.

<small>Kniha E. Prudnikovové a I. Čigilina Katyň, Lež, která se stala dějinami vyšla roku 2011.</small>

„Dlouho mně nic neříkala, — vypověděl Alexejev Michajl. — Jen když přicházívala domů, stěžovala si, jaké je to strašné pracovat v tom domě, a že neví, co dělat, aby se odtud dostala. Když jsem se jí ptal, proč je to strašné, říkala jen, že se v lese často střílí. KDYŽ JSEM JEDNOU PŘIŠLA DOMŮ, SDĚLILA MNĚ JAKO TAJEMSTVÍ, ŽE NĚMCI POPRAVUJÍ NA „Kozích Horách“ POLÁKY. Když jsem přikázal, aby o tom nikomu nevyprávěla, nebo se to Němci dozvědí, a bude trpět celá naše rodina.“

O tom, že na „Kozí hory“ byli přiváděni Poláci v nevelkých skupinách o 20-30 lidech, v doprovodu 5-7 německých vojáků, vypověděli i jiní svědci, vyslechnutí zvláštní komisí:

Kiselev P. G. — rolník ze samoty na „Kozích Horách“, Krivozercev M. G. — tesař na stanici Krasnyj Bor v katyňském lese, Ivanov S. V. — bývalý přednosta stanice Gnězdovo v obvodu katyňského lesa, Savvatějev I. V. — výpravčí na téže stanici, Alexejev M. A. — předseda kolchozu ve vsi Boroky, Ogloblin A. P. — kněz kuprinského kostela aj.

Tito svědci slyšeli též výstřely, ozývající se z lesa na „Kozích Horách“.

Velmi důležité pro vyjasnění toho, co se na podzim roku 1941 dělo v domě na „Kozích Horách“, jsou výpovědi Bazilevského B. V., profesora astronomie, ředitele observatoře ve Smolensku. Profesora Bazilevského Němci hned první den po okupaci Smolenska jmenovali, proti jeho vůli, náměstkem náčelníka města (starosty), a náčelníkem města jmenovali advokáta B. G. Meňšagina, který pak s nimi odešel, zrádce, který požíval zvláštní důvěry německého vedení, zvláště velitele Smolenska von Schwetze.

Počátkem září 1941 Bazilevský požádal Meňšagina, aby se přimluvil u velitele von Schwetze za osvobození učitele Žigliňského ze zajateckého tábora č. 126. Meňšagin, plně tuto prosbu, obrátil se k von Schwetzovi, a pak sdělil Bazilevskému, že jeho prosbě nemůže být vyhověno, protože, podle slov von Schwetze — přišla směrnice z Berlína, nařizující, aby vůči válečným zajatcům byl důsledně uplatňován co nejtvrdší režim, a nebyla dopuštěna žádná shovívavost v této otázce.

„Namítl jsem mírumilovně — vypověděl Bazilevský — co může být tvrdšího, než režim existující v táboře?“ Meňšagin se na mne divně podíval, a nakloniv se ke mně, tiše odpověděl: „Máte možná pravdu. Rusové budou alespoň umírat sami, ale zajaté Poláky je uloženo prostě vyhladit.“

„Jak to? Jak tomu mám rozumět?“ — zvolal jsem.

„Je to třeba chápat doslova. Je taková směrnice z Berlína — odpověděl Meňšagin, a hned mně připomněl: Pro všechno svaté, nikomu o tom neříkejte...“

Dva týdny po uvedeném rozhovoru s Meňšaginem, když jsem byl u něho znovu na audienci, neudržel jsem se, a zeptal se:„Co je slyšet o Polácích?“Meňšagin chvíli otálel, ale potom přece jen odpověděl: „Ti jsou již vyřízeni... Von Schwetz mně řekl, že byli postříleni, kdesi nedaleko Smolenska.“

Když Meňšagin viděl můj zmatek, upozornil mne znovu, že je třeba chovat tuto věc v nejpřísnější tajnosti, a pak mně začal objasňovat „linii“ postupu Němců v této otázce. Řekl, že popravení Poláků je článkem v celém řetězu protipolské politiky Německa, která se zostřila zejména v souvislosti s uzavřením rusko-polské smlouvy.“

Bazilevský pak pak vylíčil zvláštní komisi obsah svého rozhovoru se zonderführerem 7. oddělení německého velitelství Hirschfeldem — pobaltským Němcem, dobře mluvícím rusky.

<small>Joseph Goebbels nad svým dílem osvětlujícím podstatu nacismu...</small>

Hirschfeld mně s cynickou prohlásil, že je historicky dokázaná špatnost Poláků a jejich méněcennost, a proto zmenšení počtu polského obyvatelstva bude ku prospěchu, a bude tak možno rozšířit životní prostor Německa. V této souvislosti Hirschfeld vychloubačně vyprávěl, že v Polsku nezůstane vůbec žádná inteligence, protože bude oběšena, postřílena nebo zavřena do tráborů.“ Výpovědi Bazilevského potvrdil za výslechu před zvláštní komisí I. F. Jefimov, profesor fyziky, kterému hned tehdy na podzim 1941, vyprávěl Bazilevský o své rozmluvě s Meňšaginem. Dokumentárním potvrzením výpovědí Bazilevského a Jefimova jsou vlastnoruční zápisky Meňšaginovy, které si učinil ve svém notesu.Tento zápisník o 17 neplných stránkách, byl nalezen v aktech městské správy Smolenska po osvobození města Rudou armádou. To, že zápisník patřil Meňšaginovi, a že jde o jeho rukopis, je ověřeno jak výpověďmi Bazilevského, dobře znajícího Meňšaginovův rukopis, tak i grafologickým odborným posudkem. Soudě podle dat, uvedených v zápisníku, týká se jeho obsah období od prvních dnů srpna 1941 až do listopadu téhož roku. Mezi různými poznámkami o hospodářských záležitostech (o dříví, elektrickém proudu, obchodu apod.) jsou četné zápisy, které si Meňšagin poznamenal, zřejmě aby je nezapomněl, jako např. pokyny německého velitelství města Smolenska.

Z těchto záznamů je dostatečně jasný okruh otázek, kterými se zabývala správa města, jako orgán vykonávající všechny pokyny německého velení. Na prvních třech stránkách zápisníku je podrobně popsán řád organizace židovského „ghetta“ a systém persekuce, uplatňovaný vůči Židům.

Na 10. stránce datované 15. srpna 1941, je napsáno:

„Rozšiřují-li se mezi obyvatelstvem pověsti o postřílení polských zajatců na „Kozích Horách“ (Umnovovi).“

<small>Rudoarmějec ve staligradských Termophylech na Volze pozvedá rudou sovětskou vlajku...</small>

Z prvé poznámky vysvítá za prvé, že zajatí Poláci byli ještě 15. srpna 1941 v obvodu Smolenska, za druhé, že byli německými úřady zatýkáni.

Druhá poznámka svědčí o tom, že německé velení, znepokojené tím, že pověsti o spáchaném jimi zločinu se mohou rozšířit mezi obyvatelstvem, speciálně nařídilo zjistit, není-li tomu tak.

Umnov, o němž je zmínka v poznámce, byl v prvních měsících okupace Smolenska velitelem ruské policie ve městě.

 

Vznik německé provokace

V zimě 1942/43 se všeobecná válečná situace ostře změnila k neprospěchu Němců. Válečná moc Sovětského svazu stále rostla, jednota SSSR se spojenci sílila. NĚMCI SE ROZHODLI SÁHNOUT K PROVOKACI. K tomu účelu VYUŽILI ZLOČINŮ, KTERÉ SAMI SPÁCHALI v Katyňském lese a NAŘKLI Z NICH ORGÁNY SOVĚTSKÉ MOCI. Tímto manévrem hodlali vyvolat rozmíšku mezi Rusy a Poláky a zastřít stopy svých zločinů.

Duchovní z vesnice Kuprino ve smolenském okresu A. P. Ogloblin, vypověděl:

„...Po stalingradských událostech, kdy mezi Němci zavládla nejistota, zosnovali tento případ. Mezi obyvatelstvem se říkalo, že „Němci napravují reputaci“.“

Němci, když začali připravovat katyňskou provokaci, v první řadě počali hledat „svědky“, kteří by se dali přemluvit, podplatit nebo zastrašit výhrůžkami, a vypovídali by tak, jak bylo Němcům třeba.

Vyhlédli si rolníka Kiseleva Parfěna Gavriloviče, nar. r. 1870, bydlícího na „Kozích Horách“ ve svém domku, na samotě, v blízkosti ozdravovny.

Již koncem roku 1942 si Kiseleva povolali na Gestapo, a tam, hrozíce mu zastřelením, na něm žádali, aby falešně dosvědčil, že je mu známo, jak na jaře 1940 bolševici v letní ozdravovně správy lidového komisariátu vnitra na „Kozích Horách“ postříleli zajaté Poláky.

Kiselev o tom vypověděl:

„Na podzim roku 1942 přišli za mnou dva policisté a nařídili mi, abych se dostavil na Gestapo na stanici Gnězdovo. Šel jsem tam téhož dne. Gestapo bylo v dvoupatrovém domě vedle železniční stanice. V místnosti, kam jsem vešel, byl německý důstojník a překladatel. Německý důstojník se mne prostřednictvím překladatele vyptával, jak dlouho žiji v tomto okresu, jaké mám zaměstnání a jaké jsou mé majetkové poměry.

Řekl jsem, že žiji od roku 1917 na samotě v obvodu „Kozích Hor“ a pracuji na svém hospodářství. O svých majetkových poměrech jsem řekl, že bývají těžkosti, protože už jsem starý a syny mám na vojně.“

Po krátké rozmluvě v tomto smyslu důstojník řekl, že prý v Katyňském lese, v obvodu „Kozích Hor“, podle informací Gestapa, postříleli lidé z NKVD (lidového komisariátu vnitra) r. 1940 polské důstojníky, a zeptal se mne, co mohu v téhle věci dosvědčit. Odpověděl jsem, že jsem nikdy vůbec neslyšel, že by lidový komisariát vnitra prováděl popravy zastřelením na „Kozích Horách“, a vysvětlil jsem důstojníkovi, že je to sotva možné, protože „Kozí Hory“ jsou naprosto přístupné místo, kde je stále plno lidí, a kdyby se tam prováděly popravy, vědělo by o tom všechno obyvatelstvo okolních vesnic.Důstojník řekl, že přesto musím učinit takovou výpověď, neboť prý se tak dělo. Za takovou výpověď mi slíbil velkou odměnu.Řekl jsem důstojníkovi znovu, že o popravách nic nevím, a že se to před válkou v našem kraji vůbec nemohlo stát. Důstojník ale přesto znovu naléhal, abych učinil lživou výpověď.Tohle byla první rozmluva. Po druhé mne zavolali na Gestapo až v únoru 1943. To už mi bylo známo, že také od nich žádali takové výpovědi jako ode mne.

<small>NKVD pracovala od července 1934 do března 1946</small>

Na Gestapu byl týž důstojník a překladatel jako při prvním výslechu. Znovu ode mne žádali, abych učinil výpověď, že jsem byl v roce 1940 očitým svědkem, když lidé od NKVD postříleli polské důstojníky. Řekl jsem znovu důstojníkovi Gestapa, že je to lež, neboť před válkou jsem o žádných popravách nic neslyšel, a že falešně nic vypovídat nebudu.Překladatel mne však neposlouchal, vzal ze stolu už napsaný protokol, a přečetl mi jej. Říkalo se v něm, že já, Kiselev, bytem na samotě v obvodu „Kozích Hor“, jsem v roce 1940 viděl, jak lidé od lidového komisariátu vnitra stříleli polské důstojníky. Když překladatel tento protokol přečetl, vyzval mne, abych věc podepsal. Odepřel jsem. Překladatel mne však začal k podpisu nutit silou: nadával mně, vyhrožoval. Ke konci prohlásil: — „Buď ihned podepíšete, nebo vás zničíme. Vyberte si!“ Zalekl jsem se výhrůžek a podepsal jsem protokol. Myslel jsem, že celá věc je tím skončena.“Později, když Němci uspořádali zájezdy různých „delegací“ ke katyňským hrobům, byl Kiselev donucen učinit výpověď před přibyvší „polskou delegací“. Kiselev, který však zapomněl obsah protokolu, podepsaný jím na Gestapu, se mátl, a ke konci odepřel mluvit. Gestapo poté Kiseleva zatklo. Půldruhého měsíce byl nelítostně mlácen, bit i tlučen, čímž nakonec dosáhli, že dal souhlas k „veřejnému projevu“.

O tom Kiselev vypověděl:

„Ve skutečnosti to dopadlo jinak. Na jaře 1943 Němci oznámili, že objevili v Katyňském lese v obvodě „Kozích Hor“ hroby polských důstojníků, kteří prý byli v roce 1940 postříleni orgány lidového komisariátu vnitra NKVD [Narodnyj komissariat vnutrennich děl, Народный комиссариат внутренних дел, (česky Lidový komisariát vnitřních záležitostí) byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností, rozvědkou a kontrarozvědkou, požární ochranou, střežením státní hranice, evidencí obyvatel, správou věznic a pracovních táborů] Brzy nato přišel ke mně do domu překladatel Gestapa a vedl mne do lesa, do obvodu „Kozích Hor“.

<small>Katyňský masakr spáchali němečtí nacisté. Proč jsme tak obelháváni?</small>

Když jsme vyšli z domu a šli sami dva, překladatel mne upozornil, že teď musím před lidmi v lese všechno vylíčit, přesně tak, jak to bylo napsáno v protokolu, který jsem podepsal na Gestapu. Když jsme přišli do lesa, uviděl jsem rozkopané hroby, a u nich skupinu neznámých mně osob. Překladatel mně řekl, že to jsou „polští delegáti“, kteří přijeli, aby si prohlédli hroby. Když jsme došli k hrobům, „delegáti“, mluvící rusky, se mne vyptávali, jak to bylo při postřílení Poláků. Protože ale od doby, kdy jsem byl na Gestapu, uplynul více než měsíc, zapomněl jsem všechno, co bylo v dokumentu, který jsem podepsal, zaplétal jsem se a nakonec jsem řekl, že o zastřelení polských důstojníků nevím nic. Německý důstojník se velmi rozzlobil. Překladatel mne pak hrubě odtáhl od „delegace“, a zahnal pryč. Druhého dne ráno přijelo k mému stavení auto s důstojníkem Gestapa. Důstojník mne vyhledal na dvoře, a řekl, že jsem zatčen. Posadil mne do auta a odvezl do smolenského vězení... Ve vězení jsem byl mnohokrát předvolán k výslechu, kde jsem však byl více bit, než vyslýchán. Když mne po prvé předvedli, silně mne zbili, nadávali mně. Říkali, že jsem je podvedl. Pak mne zas odvedli do cely. Když jsem byl předvolán po druhé, řekli mně, že musím veřejně říkat, že jsem byl očitým svědkem toho, když bolševici postříleli polské důstojníky, a že do té doby, dokud se Gestapo nepřesvědčí, že to budu dělat svědomitě, mne z vězení nepustí. Prohlásil jsem důstojníkovi, že raději budu sedět ve vězení, než říkat lidem do očí lež. Potom jsem byl tvrdě zbit. Takových výslechů, provázených bitím, bylo několik. Kvůli nim jsem velice zeslábl, počal jsem špatně slyšet a přestal vládnout pravou rukou.

Asi tak za měsíc po zatčení mne německý důstojník předvolal a řekl:

„Tak vidíte, Kisileve, co způsobila vaše tvrdohlavost. Rozhodli jsme se, že vás popravíme. Ráno vás odvezeme do katyňského lesa a pověsíme.“

Prosil jsem důstojníka, aby to nedělal, dokazoval jsem mu, že se nehodím k úloze „očitého svědka“ popravy, protože vůbec neumím lhát a znovu něco popletu. Důstojník trval na svém. Za několik minut vešli do kabinetu vojáci a počali mne bít gumovými obušky.

Nevydržel jsem bití a mučení, a řekl jsem, že tedy budu před lidmi říkat výmysly o tom, jak Poláky stříleli bolševici. Poté jsem byl propuštěn s podmínkou, že na první zavolání Němců budu mluvit před „delegacemi“ v katyňském lese...

Vždycky, než jsem byl odveden do lesa k vykopaným hrobům, přišel za mnou překladatel, vyvolal mne na dvůr, odvedl stranou, aby nikdo nic neslyšel, a půl hodiny jsem se musel učit nazpaměť všechno, c o bude třeba říkat o tom, jak v roce 1940 lidé z NKVD postříleli polské důstojníky.

Pamatuji si, že překladatel mi říkal asi tohle: „Bydlím na samotě v obvodu ‚Kozích Hor’, nedaleko ozdravovny NKVD. Na jaře roku 1940 jsem viděl, jak přiváželi do lesa Poláky, a za noci je stříleli.’ A rozhodně bylo třeba doslovně říci, že ‚je to dílo NKVD (lidového komisariátu vnitra).’

<small>Krakovský kurýr ze čtvrtka 15. května 1943 pogoebbelsovsku napsal: Po stopách bolševického zločinu. Objeveny masové hroby polských důstojníků. Smolensk svědkem strašné tragédie.</small>

 

Když jsem se pak naučil, co mi říkal překladatel, odváděl mne do lesa k rozkopaným hrobům, a na jeho pokyn jsem musel všechno opakovat před přítomnými „delegacemi“. To, co jsem vyprávěl, přísně kontroloval, a rozhovor řídil překladatel Gestapa.

Když jsem jednou mluvil před jakousi „delegací“, někdo se mne zeptal: ‚Viděl jste osobně tyto Poláky před tím, než je bolševici postříleli?’ Nebyl jsem na takovou otázku připraven, a odpověděl jsem, jak tomu opravdu bylo: že jsem vídal polské válečné zajatce před tím, než začala válka, když pracovali na cestách. Tenkrát mne překladatel hrubě odtáhl na stranu a poslal rychle domů.

Uvěřte mně, prosím vás, že jsem měl po celou dobu výčitky svědomí, protože JSEM VĚDĚL, ŽE VE SKUTEČNOSTI POLSKÉ DŮSTOJNÍKY POSTŘÍLELI NĚMCI v roce 1941, ale nevěděl jsem, co si mám počít, protože jsem byl v ustavičném strachu, že budu znovu zatčen a mučen.“

Výpovědi P. G. Kiseleva o jeho předvolání na Gestapo, o pozdějším zatčení a bití, potvrzuje jeho žena Axima Kiselevá, narozená 1870, společně s ním bydlící, jeho syn Kiselev Vasilij, nar. r. 1911 a snacha Kiselevá Marie, nar. r. 1918, jakož i nájemník Kiselevův, traťmistr Sergejev Timofěj Ivanovič, nar. r. 1901. Zmrzačení, způsobená Kiselevovi na Gestapu (pohmoždění ramene a značná ztráta sluchu) jsou potvrzena protokolem o lékařském šetření.

<small style="margin-right: auto; margin-left: auto; display: block;">Jedno z prvních zkoumání předmětů a pozůstatků Němci postřílených polských válečných zajatců -sovětskými a československými vědci v Katyni-Smolensku po osvobození Rudou armádou. </small>

Němci, shánějíce „svědky“, soustředili pak pozornost na zaměstnance železniční stanice Gnězdovo, vzdálené 2 a 1⁄2 km od „Kozích Hor“.

Na tuto stanici přijížděli na jaře 1940 zajatí Poláci, a Němci si zřejmě chtěli opatřit potřebné výpovědi železničářů. Za tímto účelem na jaře 1943 povolali Němci na Gestapo S. V. Ivanova, bývalého přednostu stanice Gnězdovo, výpravčího stanice J. V. Savvatějeva a jiné.

S. V. Ivanov, nar. r. 1882, vypověděl o okolnostech svého předvolání na Gestapo toto:

„Bylo to v březnu roku 1943. Vyslýchal mne německý důstojník v přítomnosti překladatele. Když se mne důstojník prostřednictvím překladatele vyptal, kdo jsem a jakou hodnost jsem zaujímal na stanici Gnězdovo před tím, než obvod okupovali Němci, otázal se mne, zda je mi známo, že na jaře roku 1940 přibylo na stanici Gnězdovo několik vlaků s velkými skupinami zajatých polských důstojníků.

Řekl jsem, že o tom vím.

Důstojník se mne pak otázal, zda je mi známo, že bolševici tehdy na jaře 1940, krátce po přibytí polských důstojníků, všechny v Katyňském lese postříleli?!

KATYŇSKÝ MASAKR BYL ZDAŘILOU AKCÍ NACISTŮ VZEŠLOU Z PODNĚTU A PŘÍMO ŘÍZENOU ŘÍŠSKÝM MINISTREM PROPAGANDY JOSEFEM GOEBBELSEM. Pověstný důkazní hřebíček na hlavičku udeřil ve svém krátkém, ašak zcela přesvědčivě usvědčujícím článkuZA JELCINA SE MRZAČILY I DĚJINY předseda Bezpečnostního výboru Dumy Ruské federace Viktor Iljuchin (1949-2011) [http://www.stripkyzesveta.cz/cz/media/1034/viktor-iljuchin-za-jelcina-se-mrzacily-i-dejiny], kterému whistleblower, jemuž se Iljuchin zavázal zachovat anonymitu, totiž poskytl mnoho doličných předmětů: Repliky hlavičkových papírů klíčových sovětských institucí z první poloviny 40. let, matrice, simulující podpisy J. V. Stalina, V. M. Molotova, L. P. Beriji i dalších členů tehdejšího vedení - ale třeba i A. N. Šelepina, řídícího KGB na přelomu 50. a 60. let. Důkazní předměty prošly pedantickou, především však nákladnou oponenturou renomovaných grafologů. TO VŠE SE – právě za „šokové terapie“, srážející milióny Rusů do nouze - INVESTOVALO DO „FALZIFIKACE STATISÍCŮ STRAN ÚŘEDNÍCH DOKUMENTŮ“. Ne jako švindlů, majících cokoli zamést pod koberec. Ale jako podvrhů, darovaných deliriu„postkomunismu“. Se zvláštní akribií se fabrikovaly například ty, co sekundují Goebbelsově verzi katyňského masakru (i původu ostatních hromadných hrobů polských důstojníků). ČISTÝM FALZIFIKÁTEM – svěřil se poslanciwhistleblower – JE právě SPOUSTA PÍSEMNOSTÍ, JIMIŽ SE „PŘEPSANÉ DĚJINY“ HONOSÍ JAKO TRUMFOVÝMI ESY. A tak některým „autentickým dokumentům“ schází ten či onen detail, ač na všech ostatních z téže doby nechybí nikdy (ba je předtištěn přímo na formuláři). Jiné „spletly“ číslo jednací – a do chronologické řady tak očividně zapadat nemohou. Vrcholným číslem kuráže, schopné mazané sabotáže, jsou názvy institucí, uváděné už v „dokumentech“ z let, kdy se ještě jmenovaly jinak. Typu KSSS už na písemnostech ze 40. let, třebaže do roku 1952 to byla VKS(b). Či KGB i MGB na dokladech z doby, kdy tajná služba ještě nesla dřívější název. Dnešní ruská historiografie z toho má uštěpačné gaudium. A parádní metlu na sedmilháře, mrzačící dějiny v cizím zájmu. Z pohnutek nejen proklatě nízkých, ale i hazardérských. Se zvláštní akribií se FABRIKOVALY například ty, co sekundují Goebbelsově verzi katyňského masakru (i původu ostatních hromadných hrobů polských důstojníků) - kupř. i NÁVRH Z BŘEZNA 1940, ADRESOVANÝ J. V. STALINOVI, V. M. MOLOTOVOVI a G. M. MALENKOVOVI – na „hlavičkovém papíře NKVD“ a s „BERIJOVÝM PODPISEM“ – ŽÁDAJÍCÍ O „SOUHLAS K FYZICKÉ LIKVIDACI POLSKÝCH ZAJATCŮ“. Také však třeba suplika, již jakoby roku 1959 poslal N. S. Chruščovovi čerstvě instalovaný šéf KGB Šelepin – a dožaduje se souhlasu se skartací všeho, co se týkalo polských zajatců v SSSR, aby to proti němu „nemohlo být zneužito ani nikdy do budoucna“. Těch podvrhů – svědčil před zákonodárcem jejich spoluautor – jsou statisíce stran, vmísených do autentické dokumentace. Rozlišit, co se z ní dá brát vážně - a co je účelový fabrikát – je tak často krajně nesnadné už pro dnešní, natož příští generace. Lidí, co si – podobně jako onen whistleblower – svědomí neamputovali, se však našlo víc. Část z nich špinavost, již dostali rozkazem, v tichosti sabotovala. Hlavně různými chybičkami, které v té mase švindlu unikly snadno pozornosti, šejdíře ovšem přistihnou in flagranti i za sto let a mimo vší pochybnost.

Odpověděl jsem, že o tom mi není nic známo, a že se tak stát nemohlo, protože jsem zajaté polské důstojníky, kteří přibyli na jaře do stanice Gnězdovo, vídal v letech 1940-41 na stavebních pracích na cestách až do doby, kdy Němci obsadili Smolensk. Důstojník mně na to řekl, když německý důstojník tvrdí, že Poláky postříleli bolševici, že to také tak bylo. „Proto — pokračoval důstojník — nemáte se čeho bát, a s klidným svědomím můžete podepsat protokol, že zajaté polské důstojníky postříleli bolševici, a že jste byl toho očitým svědkem.“

<small>Mapka Katyň - Gnězdovo - Miliniski</small>

Odpověděl jsem mu, že jsem starý člověk, že je mně už 61 let, a že se nechci na stará kolena prohřešit. Mohu jenom dosvědčit, že zajatí Poláci skutečně přibyli do stanice Gnězdovo na jaře roku 1940. Německý důstojník mne pak začal přemlouvat, abych vypověděl tak, jak to žádá. Když tak učiním, že již nebudu dál hlídačem na zastávce, a budu jmenován přednostou stanice Gnězdovo, jímž jsem byl za sovětské vlády, a zajistí mne hmotně. Překladatel zdůraznil, že moje výpověď, jakožto bývalého železničního úředníka stanice Gnězdovo, odkud je nejblíže ke Katyňskému lesu, je pro německé velení velmi důležitá, a že nebudu litovat, když tak učiním.

Pochopil jsem, že jsem se dostal do velmi těžké situace, a že bude se mnou zle, ale přesto jsem znovu odepřel dosvědčit německému důstojníkovi nepravdivé tvrzení.

Důstojník začal na mne křičet, vyhrožovat bitím i zastřelením. Prý nechápu svůj vlastní prospěch. Já však pevně stál na svém.

Překladatel pak napsal krátký, jednostránkový protokol v německé řeči, a řekl mi stručně obsah.

V protokolu bylo napsáno, jak mně řekl překladatel, jenom to, že polští zajatci přibyli do stanice Gnězdovo. Když jsem požádal, aby moje výpověď byla zapsána nejen německy, ale i rusky, důstojník se rozzuřil, zbil mne gumovým obuškem a vyhnal z místnosti...“

Savvatěv I. V., nar. r. 1880, vypověděl:

„...Na Gestapu jsem vypověděl podle pravdy, že na jaře 1940 přibylo na stanici Gnězdovo několik vlaků zajatých Poláků, a že pak na autech odjeli dále. Kam, není mi známo. Dodal jsem také, že jsem tyto Poláky viděl později nejednou na silnici Moskva — Minsk, kde v nevelkých skupinách pracovali na úpravě cest.

Důstojník mi řekl, že se mýlím. Prý jsem nemohl vídat Poláky na silnici, protože je bolševici postříleli, a chtěl ode mne, abych právě to dosvědčil. Řekl jsem, že tohle tvrdit nemohu. Po dlouhém vyhrožování a přemlouvání se důstojník radil o něčem německy s překladatelem. Ten pak napsal krátký protokol, řekl, že je zde zapsán obsah mé výpovědi, a abych prý se podepsal. Požádal jsem překladatele, zda si mohu sám přečíst protokol, ale ten mne přerušil nadávkami a nařídil mi, abych protokol okamžitě podepsal a šel po svých. Když jsem chvíli váhal, překladatel uchopil gumový obušek, visící na stěně, a rozpřáhl se na mne. Po té jsem předložený protokol podepsal. Překladatel pak řekl, abych šel domů a nikomu nic nežvanil, jinak mne zastřelí...“

Hledání „svědků“ se neomezilo jen na uvedené lidi. Němci úporně vyhledávali bývalé zaměstnance lidového komisariátu vnitra a vynucovali od nich potřebné lživé výpovědi. Když náhodou zatkli bývalého dělníka garáže správy lidového komisariátu vnitra pro smolenskou oblast J. L. Ignaťuka, výhrůžkami a bitím od něho usilovně vymáhali výpověď, že pracoval v garáži ne jako dělník, nýbrž jako šofér, a že odváděl zajaté Poláky na popravu.

J. L. Ignaťuk, nar. roku 1903, o této věci vypověděl:

<small>Smolensk v době vypuknutí Velké vlastenecké války roku 1941</small>

jsem byl poprvé u výslechu velitele policie Alferčika, obviňoval mne tento z agitace proti německým úřadům, a dotazoval se, co jsem dělal v NKVD? Odpověděl jsem, že jsem pracoval v garáži správy NKVD pro smolenskou oblast jako dělník. Alferčik při tomto výslechu chtěl ode mne vymoci výpověď, že jsem pracoval ve správě NKVD nikoliv jako dělník v garáži, nýbrž šofér.

Když nedostal ode mne žádaných výpovědí, byl velmi rozloben. Společně se svým pobočníkem, kterého jmenoval Žorž, zavázal mi ústa a nějakým hadrem. Pak mne vysvlékli z kalhot, položili na stůl a bili gumovými obušky.

Po té mne znovu předvolali k výslechu. Alferčik chtěl, abych učinil lživou výpověď, že r. 1940 orgány lidového komisariátu vnitra postřílely v Katyňském lese polské důstojníky, o čemž prý vím jako šofér, který polské důstojníky do Katyňského lesa odvážel, a že jsem byl přítomen jejich zastřelení. Alferčik sliboval, když prý učiním takovou výpověď, že budu propuštěn z vězení a dostanu místo u policie, kde budu mít dobré existenční podmínky, když ale tak vypovídat nebudu, že budu zastřelen...

Posledně mne na policii vyslýchal vyšetřující soudce Alexandrov. Také on ode mne žádal tytéž výpovědi o postřílení polských důstojníků jako Alferčik – já však i při výslechu u Alexandrova odepřel mluvit nepravdu.

Po tomto výslechu jsem byl znovu zbit a pak dopraven na Gestapo...

...Na Gestapu stejně jako na policii ode mne žádali lživou výpověď, že je mi známo, jak v roce 1940 postřílely sovětské orgány v Katyňském lese polské důstojníky, o čemž jsem prý jako šofér věděl.“

V knize, vydané německým ministerstvem zahraničních věci, v níž byly uveřejněny doklady o „katyňském případu“, vyrobené Němci, jsou kromě výše jmenovaného P. G. Kiseleva uvedeni jakožto „svědci“: Godezov (figuruje též pod jménem Godunov), nar. r. 1877, Silvěstrov Grigorij, nar. r. 1891, Andrejev Ivan, nar. 1917, Žigulev Michajl, nar. r. 1915, Zacharov Matvěj, nar. r. 1893, bývalý posunovač vagonů na smolenském nádraží, kterého udělali Němci starostou ve vesnici Novyje Batěky, byl vyhledán a vyslýchán zvláštní komisí. Á propos, nikoli nezajímavý historický vhled týkající se dané oblasti nabízí kniha Smolensk pod nacisty - každodenní život v okupovaném Rusku autora Laurie R. Cohena čítající 384, kteroužto vydala katedra Středoevropských a východoevropských studií Rochesterské univerzity roku 2013. Další svědekZacharov vylíčil, jakým způsobem jej Němci donutili lživě vypovídat o „katyňském případě“ a svědčit tak, jak potřebovali: „Počátkem března 1943 — vypovídal Zacharov — přišel ke mně do bytu zaměstnanec gnězdovského Gestapa (jeho jméno neznám) a řekl, že mne předvolává důstojník.

Když jsem přišel na Gestapo, německý důstojník mně prostřednictvím tlumočníka prohlásil: „Víme, že jste pracoval jako posunovač vagonů na stanici Smolensk — Centralnaja. Máte vypovědět, že v roce 1940 projížděly Smolenskem vagony se zajatými Poláky do stanice Gnězdovo, a že tito Poláci pak byli v lese na „Kozích Horách“ postříleni.“

Na to jsem prohlásil, že v roce 1940 vagony s Poláky skutečně Smolenskem projížděly směrem na západ, ale kam vlaky jely, že nevím...

<small style="margin-right: auto; margin-left: auto; display: block;">Knihu Smolensk pod nacisty - každodenní život v okupovaném Rusku autora Laurie R. Cohena čítající 384 vydala katedra Středoevropských a východoevropských studií Rochesterské univerzity roku 2013</small>

Důstojník mně řekl, nechci-li učinit výpověď po dobrém, že mne k tomu donutí násilím. Po těchto slovech vzal gumový obušek a začal mne bít. Pak mne položili na lavici a důstojník s tlumočníkem mne zbili. Kolik ran jsem dostal, si nepamatuji, neboť brzy jsem ztratil vědomí.

Když jsem přišel k sobě, důstojník na mne žádal, abych podepsal protokol výslechu. Já, zastrašen, donucen bitím a hrozbami, že budu zastřelen, jsem podepsal protokol. Po podepsání protokolu jsem byl z Gestapa propuštěn...

Za několik dní po mém předvolání na Gestapo, asi tak v polovině března 1943, přišel ke mně do bytu tlumočník a řekl, že mám jít k německému generálovi a potvrdit svou výpověď.

Když jsme přišli ke generálovi, ten se mne otázal, zda potvrzuji svou výpověď. Řekl jsem, že ano, neboť již cestou mne upozornil tlumočník, odmítnu-li potvrdit svou výpověď, pak poznám ještě něco horšího, než jsem zkusil poprvé na Gestapu.

Ve strachu před novým mučením jsem odpověděl, že svou výpověď potvrzuji. Po té mi překladatel nařídil, abych zvedl pravou ruku, a řekl mi, že jsem složil přísahu, a že mohu jít domů. JE ZJIŠTĚNO, ŽE NĚMCI SE POKOUŠELI DOSTAT POTŘEBNÉ VÝPOVĚDI POMOCÍ PŘEMLOUVÁNÍ, VÝHRŮŽEK A MUČENÍi od jiných lidí, zejména od bývalého náměstka ředitele smolenské věznice N. S. Kaverzněva, od bývalého zřízence téže věznice V. G. Kovaleva a od jiných lidí.

Jelikož vyhledávání potřebného počtu svědků se nedařilo, vylepili Němci ve Smolensku a v okolních vesnicích vyhlášku, jejíž originál je mezi dokumenty zvláštní komise:

Výzva k obyvatelstvu!

Kdo může poskytnout informace o hromadné vraždě, jíž se dopustili bolševici v roce 1940 na zajatých polských důstojnících a duchovních v lese „Kozí Hory“ u silnice Gnězdovo — Katyň?

Kdo viděl automobilové transporty z Gnězdova na „Kozí Hory“ anebo

kdo viděl anebo slyšel střílení?

Kdo zná obyvatele, kteří o tom mohou něco říci?

<small>Ideový strůjce katyňského masakru povraždění polských důstojníků - říšský ministr propagandy Joseph Goebbels.</small>

Každá zpráva bude odměněna.

Zprávy posílejte do Smolenska, německé policii, Muzejní ulice č. 6 a německé policii do Gnězdova č. 105 u nádraží.

 

Foss, poručík polní policie.

3. května 1943

 

Stejná vyhláška byla uveřejněna v časopise „Novyj puť“ (Nová cesta), č. 35/157 ze 6. května 1943, vydávaném Němci ve Smolensku.

O tom, že Němci slibovali odměnu za oznámení potřebných údajů o „katyňském případě“, vypověděli svědkové, dotázaní Zvláštní komisí, občané Smolenska: Sokolovová O. J., Puščinovová J. A., Byčkov I. J., Bondarev J. T., Ustinov J. P. a mnoho dalších.

 

Připravování vzhledu katyňských hrobů

Zároveň s vyhledáváním „svědků“ přikročili Němci k patřičné přípravě vzhledu hrobů v Katyňském lese: z oděvu jimi postřílených polských zajatců byly odebrány všechny dokumenty s pozdějším datem než duben 1940, tj. doby, kdy podle provokační verze Němců bolševici postříleli Poláky. Byly odstraněny všechny věcné důkazy, jež by mohly vyvrátit provokační verzi Němců.

Vyšetřováním zvláštní komise bylo zjištěno, že k této práci použili Němci na 500 ruských válečných zajatců, které za tím účelem zvlášť vybrali ze zajateckého tábora č. 126.

Zvláštní komise má k dispozici četné svědecké výpovědi, týkající se této otázky.

Z těchto výpovědí zvláštní pozornost zasluhuje svědectví lékařského personálu uvedeného tábora.

Lékař Čižov A. T., který v době, kdy Němci okupovali Smolensk, pracoval v táboře č. 126 vybráno několik skupin fyzicky silnějších zajatců, celkem na 500 mužů, a bylo řečeno, že prý budou posláni na zákopové práce. Nikdo z nich se pak již nevrátil do tábora“.

Lékař Chmyrov V. A., který v té době rovněž pracoval v tomto táboře, vypověděl:

„Mně je známo, že asi tak ve druhé polovině února nebo počátkem března 1943 bylo z našeho tábora odesláno na 500 zajatých rudoarmějců, kam, nebylo mně známo. Říkalo se, že prý budou odesláni na zákopové práce, a proto byli vybíráni fyzicky zdatní lidé...“

 

<small>Propagační plakát nacistů varuje: "Kdyby sovieti vyhráli válku, byla by Katyň všude...</small>

Shodné výpovědi uvedli: ošetřovatelka Lenkovská O. G., ošetřovatelka Timofějevá A. I., svědkyně Orlová P. M., Dobroserdová J. G. a svědek Kočetkov V. S.

Kam bylo ve skutečnosti posláno 500 sovětských zajatců z tábora č. 126, vysvítá z výpovědi svědkyně Moskovské A. M.

Občanka Moskovská Alexandra Michajlovna, nar. r. 1922, bydlící na periferii Smolenska, a za německé okupace pracující v kuchyni jedné německé vojenské jednotky, přihlásila se 5. října 1943 písemně v Mimořádné komisi pro vyšetřování zvěrstev německých okupantů a žádala, aby byla předvolána, neboť může poskytnout důležité údaje. Když byla předvolána, vypověděla před zvláštní komisí, že jednoho dne v březnu 1943, před odchodem do práce, zašla do své kůlny ve dvoře na břehu Dněpru pro dříví, a našla tam neznámého člověka, který, jak se ukázalo, byl Rus, válečný zajatec.

Moskovská vypověděla:

„... V rozhovoru s ním jsem se dozvěděla toto: Jmenoval se Jegorov Nikolaj, byl z Leningradu. Od konce roku 1941 byl po celou dobu v německém zajateckém táboře č. 126 ve Smolensku. Počátkem března 1943 byl se skupinou několika set válečných zajatců odveden do Katyňského lesa. Tam musel s ostatními zajatci rozkopávat hroby, ve kterých byly mrtvoly ve stejnokrojích polských důstojníků. Museli vytahovat mrtvé z jam, a z kapes oděvů vybírat osobní průkazy, dopisy, fotografie a všechny ostatní věci. Němci přísně nařídili, že v kapsách nesmí nic zůstat. Dva zajatci byli zastřeleni za to, že po prohlídce oděvu mrtvých důstojníků německý důstojník nalezl ještě jakési papíry. Věci, průkazy a dopisy, vyňaté z oděvů mrtvých, pak prohlíželi němečtí důstojníci. Část těchto papírů po té museli zajatci vložit zpět do kapes mrtvých, ostatní bylo házeno na hromadu a všechny tyto věci a dokumenty byly spáleny. Mimo to zajatci museli na příkaz Němců vkládat do kapes zabitých jakési papíry, které přinášeli z dovezených beden nebo kufrů (nepamatuji se již přesně).

Všichni váleční zajatci žili v Katyňském lese v hrozných podmínkách, pod širým nebem, přísně střeženi... Na počátku dubna 1943 byly všechny práce, jež zde Němci podnikali, ukončeny, neboť tři dny nebyl nikdo z válečných zajatců volán na práci... Jednou v noci byli náhle všichni bez výjimky vyburcováni a kamsi vedeni. Provázela je zesílená stráž. Jegorov tušil cosi podezřelého, a pozorně sledoval, co se děje. Pochodovali již 3 – 4 hodiny, kam nevěděli. Zastavili se v lese, na jakési mýtině, u vykopané jámy. Jegorov uviděl, jak jedna skupina vojáků byla oddělena od ostatních, zahnána k jámě, kde je začali odstřelovat. Mezi zajatci zavládlo vzrušení, začali protestovat, pobíhat. Nedaleko od Jegorova se několik zajatců vrhlo na stráže, kterým zas jiné stráže běžely na pomoc. Této paniky využil Jegorov, a dal se na útěk do temného lesa. Když prchal, slyšel za sebou křiky a výstřely. Po tomto hrozném vyprávění, které mně utkví v paměti na celý život, bylo mně Jegorova velmi líto. Požádala jsem ho, aby šel se mnou do světnice se ohřát, a aby vůbec se u mne skryl tak dlouho, dokud se trochu nezotaví. Ale Jegorov nechtěl... Prý ještě téže noci za každou cenu odejde a pokusí se dostat přes linii fronty k Rudé armádě.

Toho večera Jegorov neodešel. Když jsem se šla ráno podívat do kůlny, byl tam ještě. Pokusil se totiž v noci odejíti, ale daleko se nedostal: po 50 krocích pocítil takovou slabost, že se musel vrátit. Projevily se zřejmě následky dlouhotrvajícího vyčerpání v táboře a hladovění v posledních dnech. Rozhodli jsme, že ještě den dva zůstane u mne, než se zotaví. — Dala jsem Jegorovi najíst a šla do práce.

Když jsem se večer vrátila domů, sdělily mně sousedky – Baranová Maria Ivanovna a Kabanovská Jekatěrina Viktorovna, že němečtí policisté uspořádali během dne razii, a v mé kůlně našli zajatce, rudoarmějce, kterého odvedli“. V souvislosti s dopadením Jegorova v její kůlně byla Moskovská předvolána na Gestapo, kde ji obvinili z ukrývání zajatce.

Za výslechů na Gestapu Moskovská tvrdošíjně zapírala, že by zajatce znala, a tvrdila, že nevěděla, že je v její kůlně. Když Gestapo nedosáhlo od Moskovské žádného přiznání, a také asi proto, že zajatec zřejmě Moskovskou neprozradil, byla Moskovská propuštěna.

Týž Jegorov řekl Moskovské, že část zajatců, pracujících v Katyňském lese, kromě vykopávání mrtvých, dovážela do Katyňského lesa mrtvé z jiných míst. Přivezené mrtvoly byly shazovány do jam i s trupy dříve vykopanými. Fakt, že do katyňských pohřebišť bylo sváženo velmi mnoho mrtvol lidí, které postříleli Němci jinde, je potvrzováno též výpovědí inženýra mechanika P. F. Suchačeva. Suchačev P. F., nar. r. 1912, inženýr-mechanik rostovského pekárenského trustu, pracoval za německé okupace jako strojník ve smolenském městském mlýně. Loni 8. listopadu 1943 požádal, aby byl předvolán.

Za výslechu před komisí vypověděl:

„...Jednou, bylo to asi v druhé polovině března 1943, jsem se ve mlýně dostal do hovoru s německým šoférem, který uměl trochu rusky. Když jsem se od něho dověděl, že veze mouku do obce Savenky pro vojenskou jednotku, a že se zas druhý den vrátí do Smolenska, požádal jsem ho, aby mne vzal s sebou, že chci na venku koupit nějaké sádlo nebo máslo. Spoléhal jsem totiž na to, když pojedu v německém autě, nezadrží mne kontrola při výjezdu z města. Německý šofér se uvolil vzít mne s sebou, když mu zaplatím. Téhož dne v deset hodin večer jsme vyjeli po silnici Smolensk-Vitebsk.

<small>Evakuace Smolenského účiliště probíhala 4. - 5. července 1941 a vedl ji velitel výcvikové skupiny kapitán Safonov</small>

V autě jsme byli sami. Noc byla světlá, měsíc svítil, ale pro mlhu na silnici nebylo příliš vidět.

Asi tak 22-23 km za Smolenskem měla silnice u rozbořeného silničního můstku dost příkrý svah. Začali jsme právě sjíždět se silnice, abychom místo objeli, když se naproti nám z mlhy vynořilo nákladní auto. Nevím již, zda se to stalo tím, že selhala brzda u našeho automobilu, nebo se nám nepodařilo zabrzdit naše auto pro nezkušenost šoférovu, nebo snad proto, že místo pro vyhnutí bylo úzké – srazili jsme se s automobilem, jedoucím proti nám. Srážka nebyla prudká, protože šofér druhého auta zavčas ještě uhnul, a tak se jen smykly o sebe boční stěny vozů. Druhé auto však sjelo pravým kolem do příkopu a zvrátilo se na bok. Naše auto zůstalo nepřevrácené. Okamžitě jsme s šoférem vyskočili z auta a běželi k převrácenému automobilu. Překvapil mne mrtvolný zápach, vycházející přímo z tohoto automobilu. Přistoupil jsem blíže a spatřil jsem, že náklad automobilu byl zastřen plachtovinou převázanou provazem. Provazy ale při pádu auta praskly a část nákladu se vysypala do strouhy. To byl příšerný náklad! Mrtvoly lidí ve vojenských stejnokrojích.

Kolem druhého auta stálo, jak se pamatuji, 6-7 lidí. Jeden z nich byl německý šofér, také další dva byli Němci, ozbrojení automaty, ostatní — ruští zajatci. To jsem poznal hned, protože mluvili rusky a byli oblečeni jako zajatci.

Němci vynadali mému šoférovi, a pak se pokoušeli postavit automobil na kola. Za nějakou chvíli přijely na místo havárie další dva nákladní automobily a zastavily se. Z nich sestoupilo několik Němců a několik ruských zajatců, celkem asi 10 lidí. Společným úsilím se snažili zvednout automobil. Využil jsem příhodné chvíle a tiše jsem se zeptal jednoho z ruských zajatců: ‚Co to je?’ Ten mi rovněž tiše odpověděl: ‚Už několik nocí vozíme mrtvoly do Katyňského lesa.’

Překocený automobil nebyl ještě postaven, když ke mně a k mému šoférovi přistoupil německý poddůstojník a přikázal mu, že musíme okamžitě jet dále. Protože náš automobil neměl žádnou vážnou poruchu, šofér trochu vytočil auto, dostal se na silnici a jeli jsme dál.

Když jsme potom míjeli obě další nákladní auta, pokrytá plachtami, pocítil jsem znovu silný mrtvolný zápach.“

Výpovědi Suchačevovy jsou potvrzovány výpověďmi Jegorova Vladimíra Afanasěviče, který za německé okupace sloužil u policie jako strážník.

Jegorov uvedl, že když míval službu na mostě u silniční křižovatky Moskva — Minsk a Smolensk — Vitebsk, viděl několikráte koncem března a v prvních dnech dubna 1943 v noci, jak směrem ke Smolensku projížděly velké nákladní automobily pokryté plachtami, a cítil, že z aut se šířil silný mrtvolný zápach. U šoféra a na nákladu vzadu sedělo vždy několik lidí, z nichž někteří byli ozbrojeni a nesporně to byli Němci.

Jegorov ohlásil to co viděl veliteli policejního revíru v obci Archipovka Golověnovi Kuzmovi Děmjanoviči, který mu poradil „držet jazyk za zuby“ a dodal: „Do toho nám nic není; nejlepší je, když se nebudeme plést do záležitostí Němců“.

Že Němci dopravovali mrtvoly na nákladních automobilech do Katyňského lesa, vypověděl také Jakovlev-Sokolov Flor Maximovič, nar. r. 1869, bývalý agent pro zásobování jídelen při smolenském trustu jídelen, a za okupace policejní velitel katyňského revíru.

Jakovlev-Sokolov vypověděl, že viděl jednou na počátku dubna 1943, jak na silnici zahnuly do Katyňského lesa čtyři nákladní automobily, kryté plachtami. V autech sedělo po několika lidech, ozbrojených automaty a puškami. Z vozů se šířil silný mrtvolný zápach.

Z uvedených svědeckých výpovědí se dá učinit zcela jasný závěr, že NĚMCI POPRAVOVALI POLÁKY I JINDE. Svážením jejich mrtvol do Katyňského lesa sledovali tři cíle: především zahladit stopy svých zločinů; za druhé, svalit své zločiny na sovětské orgány, a za třetí zvýšit počet „bolševických zločinů“ v hrobech Katyňského lesa.

 

„Exkurze“ ke katyňským hrobům

Když němečtí okupanti ukončili v dubnu 1943 všechny přípravné práce na hrobech v Katyňském lese, rozvířili rozsáhlou agitaci v tisku i v rozhlasu ve snaze obvinit sovětské vládní orgány ze zvěrstev, jichž se dopustili na polských zajatcích sami.Jako

jednu z metod provokační agitace použili Němci zájezdy, jež sami pořádali ke Katyňským hrobům. Byly to jednak „exkurze“ smolenských občanů a okolního obyvatelstva, jednak hitlerovci pořádali na místo zájezdy „delegací“ ze zemí, okupovaných německými uchvatiteli, nebo z jejich vazalských zemí. Zvláštní komise se dotázala celé řady svědků, kteří se zúčastnili „exkurzí“ ke katyňským hrobům.

Svědek Zubkov K. P., lékař patolog-anatom, který působil ve Smolensku jako soudní znalec, při výslechu před zvláštní komisí vypověděl:

„...Oděv na mrtvolách, zvláště vojenské pláště, vysoké boty a řemeny byly dosti dobře zachovány. Kovové součástky – přezky na řemenech, knoflíky, háčky, cvočky na botách a jiné kovové věci, byly jen slabě zrezivělé a v některých případech zachovalykovový lesk. Zevní, viditelné části těl – vykazovaly tkáň šedozelené barvy, v jednotlivých případech šedohnědé, ale úplné rozrušení tkáně, hnití, nebylo patrné. V jednotlivých případech byly vidět obnažené šlachy bělavé barvy i části svalů. Za mé přítomnosti při rozkopání hrobů pracovali na dně veliké jámy lidé, kteří oddělovali trupy a vytahovali je na povrch. Používali při tom lopat a jiného nářadí, přenášeli mrtvoly též rukama, přetahovali je za ruce, za nohy nebo za oděv z místa na místo. V žádném případě nebylo pozorováno, že by se těla rozpadávala, nebo že by se jednotlivé části odtrhávaly.

<small>Velkolepé divadlo lži zrealizoval Josef Goebbels mezi dubnem a červencem 1943, kdy na místo jím zorganizovaných nacistických zvěrstev, z nichž promyšleně, plánovitě a umně obvinil orgány sovětské NKVD, vysílal rozličné exkurze. </small>

 

Na základě uvedeného jsem dospěl k závěru, že mrtvoly jsou v zemi – nikoli tři roky, jak Němci tvrdili, nýbrž mnohem kratší dobu, protože je mně známo, že ve společných hrobech probíhá hnilobný proces rychleji než v jednotlivých, tím spíše při pohřbení bez rakví, došel jsem k závěru, že hromadné postřílení Poláků se stalo tak před půldruhým rokem, přibližně v době od podzimu r. 1941 do jara 1942. PO PROHLÍDCE POHŘEBIŠTĚ JSEM NABYL PE prohlídce pohřebiště jsem nabyl pevného přesvědčení, že spáchaný příšerný zločin je dílo rukou Němců.“

Výpovědi, potvrzující, že oděv zabitých, jeho kovové součástky, obuv, jakož i samotná těla byla dobře zachována, dali mnozí svědkové, vyslechnutí zvláštní komisí. Byli to lidé, kteří se zúčastnili „exkurzí“ ke katyňským hrobům, mezi nimi: ředitel smolenského vodárenského úřadu Kucev J. Z., učitelka katyňské školy Větrovová J. N., úřednice smolenské telefonní centrály Štědrovová N. G., Alexejev M. A. z obce Boroky, Krivozercev N. G. z Nových Batek,Savvatějev I. V., výpravčí na stanici Gnězdovo, Puščinová J. A. ze Smolenska, lékař II. smolenské nemocnice Sidoruk T. A., lékař téže nemocnice Kesarev P. M. aj.

 

Pokusy Němců o zahlazení stop svých zločinů

„Exkurze“, jež Němci pořádali, nedosáhly svého cíle. Všichni, kdož viděli hroby, přesvědčili se, že jde o zcela neomalenou a naprosto zjevnou německou fašistickou provokaci. Proto německé úřady činily opatření, aby přiměly všechny pochybovače k mlčení.

Zvláštní komise má k dispozici výpovědi celé řady svědků, kteří vyprávěli, jak německé úřady pronásledovaly každého, kdo pochyboval o pravdivosti věci, nebo neuvěřil tomuto provokačnímu dílu. Takoví lidé byli propuštěni z práce, zatýkáni, bylo jim vyhrožováno zastřelením. Komise zjistila dva případy zastřelení za to, že obviněný „neuměl držet jazyk za zuby“. Tak byl popraven bývalý německý policajt Zagajnov a Jegorov A. M., který pracoval na otevření hrobů v Katyňském lese.

O tom, jak Němci pronásledovali lidi, kteří po zhlédnutí hrobů v Katyňském lese vyslovili své pochybnosti, vypověděla Zubarevová M. S. ze Smolenska, uklízečka, zaměstnaná v lékárně č. 1., Kozlov V. F. ze Smolenska, asistent lékaře, zaměstnaný ve Stalinské okrskové zdravotní stanici aj.

Bývalý velitel katyňského policejního revíru Jakovlev-Sokolov F. M. vypověděl:

„Nastal stav, který vyvolal vážný poplach v místním německém velitelství. Policejním orgánům v obcích byly dány pokyny, aby za každou cenu učinily přítrž všem nežádoucím řečem a pozatýkaly všechny, kdož vyslovují nevíru v pravdivost „katyňského případu“.

Mně osobně, jako revírnímu veliteli policie, dali takové pokyny: koncem května 1943 nadporučík Braung, německý velitel obce Katyně, a na počátku června – velitel policie smolenského obvodu Kameněcký.

Svolal jsem poradu policejních zaměstnanců svého okrsku, abych je instruoval... Nařídil jsem jim, aby zadrželi a předvedli na policii každého, kdo vysloví pochybnosti nebo nedůvěru k německým zprávám, že polské zajatce postříleli bolševici. Když jsem vykonával tato nařízení německých úřadů, jednal jsem zřejmě proti svému přesvědčení, neboť sám jsem si byl jist, že „katyňský případ“ je provokace Němců.Úplně jsem se o tom přesvědčil, když jsem se zúčastnil „exkurze“ do Katyňského lesa.“ Když německé okupační úřady uznaly, že „exkurze“ místního obyvatelstva ke katyňským hrobům nedosahují svého účelu, nařídily v létě 1943, aby hroby byly zasypány.Před svým ústupem ze Smolenska německé okupační úřady naspěch zahlazovaly stopy svých zločinů. Ozdravovna, ve které byl ubytován „štáb 537. stavebního praporu“, byla do základů spálena. Ve vesnici Boroky hledali Němci tři děvčata — Alexejevovou, Michajlovou a Konachovskou. Chtěli je odvést s sebou, snad i zavraždit. Němci hledali i svého „korunního svědka“ – P. S. Kiseleva, který však i s rodinou zavčas zmizel. Němci spálili jeho dům.

<small style="margin-right: auto; margin-left: auto; display: block;">Na místě Goebbelsova zrůdného zločinu, který PROVEDLI NĚMCI, když POSTŘÍLELI ZAJATÉ POLSKÉ DŮSTOJNÍKY NA PODZIM roku 1941 A NIKOLIV NA JAŘE ROKU 1940, JAK TVRDÍ NĚMCI...</small>

Pokoušeli se zmocnit i ostatních „svědků“ — jako např. bývalého přednosty stanice Gnězdovo S. J. Ivanova a bývalého výpravčího této stanice J. V. Savvatěva, jakož i bývalého posunovače vagonů na smolenském nádraží M. D. Zacharova. Ve dnech těsně před svým ústupem ze Smolenska pátrali němečtí fašističtí okupanti po profesorech Bazilevském a Jefimovovi. Také těm se podařilo zachránit se před zavlečením nebo před smrtí jedině tím, že zavčas zmizeli.

Německým fašistickým uchvatitelům se přes všechnu námahu nepodařilo zahladit stopy a utajit své zločiny.

SOUDNÍM A LÉKAŘSKÝM OHLEDÁNÍM EXHUMOVANÝCH MRTVOL BYLO S NEZVRATNOU JISTOTOU DOKÁZÁNO, ŽE POLSKÉ VÁLEČNÉ ZAJATCE POSTŘÍLELI NĚMCI.

Uvedeme Protokol soudní lékařské komise

Z pověření zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností popravy válečných zajatců polských důstojníků, provedené německými fašistickými uchvatiteli v Katyňském lese, nedaleko Smolenska, soudní lékařská komise znalců, sestávající:

Z hlavního soudního lékařského znalce lidového komisariátu zdravotnictví SSSR, ředitele Státního vědeckého výzkumného ústavu pro soudní lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR — V. J. Prozorovského; profesora soudního lékařství na II. moskevském Státním lékařském ústavu, doktora lékařských věd — V. M. Smoljaninova;

profesora patologické anatomie — doktora lékařských věd D. N. Vyropajeva;

vedoucího vědeckého pracovníka thanatologického oddělení Státního vědeckého výzkumného ústavu pro soudní lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR — doktora P. S. Semenovského;

vedoucího vědeckého pracovníka soudního chemického oddělení Státního

vedoucího vědeckého pracovníka soudního chemického oddělení Státního vědeckého výzkumného ústavu pro soudní lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR — docenta M. D. Švajkovové;

za účasti:

hlavního soudního lékařského znalce při vojsku Západní fronty, majora lékařské služby Nikolského;

soudního lékařského znalce N... armády, kapitána lékařské služby Busejedova;

ředitele patologicko-anatomické laboratoře č. 92, majora lékařské služby Subbotina;

majora lékařské služby Ogloblina;

odborného lékaře, nadporučíka lékařské služby Sadikova;

nadporučíka lékařské služby Puškarevové,

provedla v době od 16. do 23. ledna 1944 exhumaci a soudní lékařské ohledání mrtvol polských válečných zajatců, pohřbených ve hrobech v obvodu „Kozí Hory“ v Katyňském lese, 15 km od Smolenska. Mrtvoly polských válečných zajatců byly pohřbeny ve společném hrobě o rozměru přibližně 60 x 60 x 3 m a, mimo to, ve společném hrobě rozměru 7 x 6 3,5 m. Z hrobů bylo exhumováno a ohledáno 925 mrtvol.

Exhumace a soudní lékařské ohledání mrtvol bylo provedeno za účelem zjištění:

a) totožnosti mrtvých,

b) příčiny jejich smrti,

c) doby jejich pohřbení

Okolnosti případu: viz materiál zvláštní komise.

Objektivní doklady: viz protokoly soudního lékařského ohledání mrtvol.

 

Komise soudních lékařských znalců dospěla na základě výsledků soudně-lékařského ohledání mrtvol k tomuto závěru:

Po otevření hrobů a vyjmutí těl z nich bylo zjištěno:

a) mezi velkým množstvím těl v uniformách polských válečných zajatců jsou též mrtvoly v civilním oděvu, jejichž počet je v poměru k celkovému počtu ohledaných mrtvol nepatný (celkem 2 z 925); nohy mrtvých byly obuty ve vojenských botách;

 

Posudek

Komise soudních lékařských znalců dospěla na základě výsledků soudně-lékařského ohledání mrtvol k tomuto závěru:

Po otevření hrobů a vyjmutí těl z nich bylo zjištěno:

a) mezi velkým množstvím těl v uniformách polských válečných zajatců jsou též mrtvoly v civilním oděvu, jejichž počet je v poměru k celkovému počtu ohledaných mrtvol nepatný (celkem 2 z 925); nohy mrtvých byly obuty ve vojenských botách;

b) oděv na mrtvolách zajatců svědčí o tom, že jde o důstojníky, zčásti o vojáky polské armády;

c) při prohlídce oděvů zjištěné rozřezání kapes a bot, na ruby obrácené kapsy a rozřezané kapsy svědčí o tom, že celý oděv na každé mrtvole (plášť, kalhoty aj.) zpravidla nese stopy prohlídky mrtvol;

<small>Deska na počest, dík, uznání i věčnou paměť prvního prezidenta Akademie lékařských věd SSSR - akademika Nikolaje Niloviče Burdenko (3. 6.1887- 11. 11. 1946)</small>

d) jen v několika případech byly při ohledání šatstva zjištěny kapsy nepoškozené. V těchto kapsách, ale též v kapsách rozřezaných a roztrhaných, pod podšívkou uniforem, v pasech kalhot, v onucích a ponožkách byly nalezeny útržky časopisů, brožury, modlitební knížky, poštovní známky, otevřené i zalepené dopisy, stvrzenky, zápisníky a jiné dokumenty, jakož i cennosti (odlitek zlata, zlaté dolary), čibuky, kapesní nože, cigaretový papír, kapesníky aj.;

e) na části dokumentů (i bez zvláštního zkoumání) byla při prohlídce konstatována data z doby od 12. listopadu 1940 do 20. června 1941;

f) látka oděvů, zejména plášťů, uniforem, kalhot a vrchních košil se dobře uchovala a velmi těžko ji lze roztrhnout rukama;

g) u velmi nepatrného počtu mrtvol (u 20 z 925) byly ruce svázány bílými pletenými šňůrami.

Stav oděvu na tělech, zejména skutečnost, že uniformy, košile, kalhoty a spodky byly zapnuty, že vysoké boty nebo šněrovací boty byly obuty, šátky a šály uvázány kolem krku, šle připnuty, košile zastrčeny do kalhot – svědčí, že zevní prohlídka těl a končetin dříve prováděna nebyla;

zachovanost pokožky na hlavě, i to, že na nich, jakož i na kůži hrudi a břicha (kromě 3 případů z 925) není žádných řezů ani jiných příznaků pitvy svědčí o tom, že soudně-lékařské ohledání těl, soudě podle těl, exhumovaných komisí soudně-lékařských znalců, prováděno nebylo.

Na podkladě zevního i vnitřního ohledání 925 mrtvol lze tvrdit, že jde o rány na hlavě a šíji, způsobené střelnou zbraní, ve čtyřech případech je též poškozeno záhlaví tupým, tvrdým, těžkým předmětem. Mimo to, v několika málo případech bylo kromě rány na hlavě zjištěno poranění břicha.

Rány, způsobené střelnou zbraní, zpravidla jen jedna, zřídka dvě, jsou v zátylí, poblíže velkého zátylního výčnělku, anebo na jeho dolním kraji. V nevelkém počtu případů byly střelné rány na zadní části šíje, mezi prvním, druhým a třetím krčním obratlem.

Otvory, kudy projektil proletěl ven, byly nejčastěji v lebeční části, zřídka na čele a na spáncích, na obličeji a na krku. Ve 27 případech byly střelné rány slepé (tj. bez výchozích otvorů) a na konci průchodu, pod měkkými pokrývkami lebky, v její kosti, v pokrývkách a v mozkové hmotě byly nalezeny deformované, slabě deformované a vůbec nedeformované pláště kulek kalibru, používaného při střelbě z automatických pistolí většinou ráže 7,65 mm.

Rozsah ran na tylní kosti dokazuje, že při popravě bylo použito střelné zbraně dvou kalibrů: v převážné většině případů – menších než 8 mm, tj. 7,65 mm; v menším počtu – více než 8 mm, tj. 9 mm.

Charakter trhlin lebečních kostí, a v některých případech zjištěné zbytky střelného prachu u rány, svědčí o tom, že výstřely byly provedeny z bezprostřední, nebo takřka bezprostřední blízkosti.

Směr vstupních a výchozích otvorů svědčí o tom, že výstřely byly prováděny zezadu, při hlavě nakloněné vpřed. Při tom průchod kulky vede pro život důležitými částmi mozku anebo blízko od nich, a příčinou smrti bylo poškození mozkové tkáně.

Na kostech zátylku lebky zjištěná poranění, způsobená tupým, tvrdým, těžkým předmětem (vždy je též střelná rána na hlavě), sama o sobě příčinou smrti nebyla.

Při soudně-lékařských ohledáních mrtvol, provedených v době od 16. do 23. ledna 1944, bylo zjištěno, že ani jediný trup nebyl ve stavu hnilobném nebo ve stavu hnilobného rozpadu, a že: všech 925 těl bylo v zachovaném stavu – počátečního stádia ztráty tělesných tekutin (což zvlášť často a jasně bylo vidět v oblasti hrudi a břicha, někdy i na končetinách; v počátečním stádiu voskové přeměny; silnější vosková přeměna byla u těl, vytažených ze dna hrobů); ve stavu, kdy tkáň těla ztrácí tekutiny a tvoří se voskoviny.

 

<small>Soudní lékař prof. Mudr.František Hájek sedmý zleva v brýlích, s knírem, na pozadí černého oválu (květen 1943</small>

Zvláštní pozornosti zasluhuje okolnost, že svaly těl a okončetin plně zachovaly své makroskopické ustrojení a svoji takřka obvyklou barvu; vnitřní orgány hrudi a břicha zachovaly svou konfiguraci, v celé řadě případů byla na průřezu srdečního svalu jasně patrná jeho struktura a obvyklá barva, mozek pak měl charakteristické strukturní zvláštnosti s jasně patrnou hranicí šedé a bílé hmoty. Kromě makroskopického prozkoumání tkáně a orgánů těla byl vzat soudně-lékařskou komisí příslušný materiál k dalšímu mikroskopickému a chemickému zkoumání v laboratořích.

Na zachovanost tkání a orgánů těl měly určitý vliv vlastnosti půdy na místě zjištění.

Po otevření hrobů a vyjmutí těl a vystavení jich na vzduchu působilo na ně v podletní době roku 1943 teplo a vlhko. To mohlo mít vliv na urychlení hnilobného procesu mrtvol.

Avšak stupeň ztráty tělesných tekutin a tvoření se voskovin, zvlášť dobrá zachovanost svalů i vnitřních orgánů, jakož i oděvu, dokazují, že mrtvoly byly v zemi nedlouho.

U srovnání stavu těl v hrobech na území „Kozí Hory“ se stavem těl v jiných místech pohřbení ve Smolensku a jeho nejbližším okolí – v Geneodovce, Magalenščině, Readovce, v táboře č. 126, v Krásném boru atd. (viz protokol komise soudních lékařských znalců z 22. října 1943) nutno konstatovat, že pohřbení mrtvol polských zajatců na území „Kozí Hory“ bylo provedeno asi před dvěma lety. To se plně potvrzuje nalezenými dokumenty v oděvech mrtvol, kteréžto dokumenty vylučují dřívější dobu pohřbení (viz bod „d“, článek 36, a opis dokumentů).

Komise soudních lékařských znalců na základě údajů a výsledku zkoumání —

pokládá za zjištěno, že zajatí důstojníci a vojáci polské armády byli usmrceni zastřelením,

tvrdí, že tyto popravy spadají do období asi před dvěma lety, tj. mezi zářím až prosincem roku 1941;

vidí ve faktu, že komise soudních lékařských znalců nalezla v oděvu mrtvol cennosti a písemné doklady s datem 1941 — důkaz toho, že německé fašistické orgány, které v podletním období roku 1943 prováděly prohlídku mrtvol, neprovedly ji pečlivě, aNALEZENÉ PÍSEMNÉ DOKLADY PAK SVĚDČÍ O TOM, ŽE POPRAVY BYLY PROVEDENY PO ČERVNU 1941, KONSTATUJE, ŽE NĚMCI PROVEDLI V ROCE 1943 KRAJNĚ NEPATRNÝ POČET PITVÁNÍ MRTVOL POSTŘÍLENÝCH POLSKÝCH ZAJATCŮ, ZAZNAMENÁVÁ PLNOU IDENTITU ZPŮSOBU POSTŘÍLENÍ POLSKÝCH ZAJATCŮ SE ZPŮSOBEM STŘÍLENÍ POKOJNÝCH SOVĚTSKÝCH OBYVATEL A SOVĚTSKÝCH ZAJATCŮ, ZPŮSOBEM ŠIROCE PRAKTIKOVANÝM NĚMECKÝMI FAŠISTICKÝMI ORGÁNY NA DOČASNĚ OKUPOVANÉM ÚZEMÍ SSSR, MEZI JINÝMI VE MĚSTECH SMOLENSKU, ORLU, CHARKOVĚ, KRASNODARU A VORONĚŽI.

<small>V knize „Důkazy Katynské“ [Praha: Spolek českých lékařů, duben 1946] prokázal a doložil profesor soudního lékařství MUDr. František Hájek, že se o akci NKVD resp. L. P. Beriji v případě zločinu v Katyni jednat nemohlo, mimo jiné proto, že se v kapsách mrtvol nalezly ještě zachovalé noviny, což je dle mnohačetných zkušeností s exhumacemi zetlelých mrtvol </small>

V srpnu 1941, několik měsíců po zahájení bleskové války proti SSSR, obsadil Wehrmacht Smolensk a zajal všechny polské generály a důstojníky, zajatce Rudé armády, soustředěné ve třech zajateckých táborech v okolí Smolenska. Sovětská obrana se pod něme náporem hroutila a vojska Rudé armády často ve velkém zmatku ustupovala na východ. Nebyl čas se o polské zajatce starat a evakuovat je. NĚMECKÁ POPRAVČÍ KOMANDA, ZAŘAZENA DO DRUHÉHO SLEDU ZA FRONTOVOU LINII, JEJICHŽ HLAVNÍM ÚKOLEM BYLA LIKVIDACE KOMUNISTŮ POLITICKÝCH PRACOVNÍKŮ, ŽIDŮ A POLÁKŮ, TYTO POLSKÉ ZAJATCE POVRAŽDILA! Tisíce těl pohřbila v hromadných hrobech v Katyňském lesíku u silnice Smolensk -Vitebsk na břehu Dněpru. Pracovníci sovětského ministerstva vnitra NKVD měli, podle německého tvrzení, povraždit polské důstojníky v Katyňském lesíku, výletním místě obyvatel Smolenska, nacházejícím se asi 15 km západně od Smolenska, v místě zvaném Kozí hůrky, na jaře roku 1940. Hromadné hroby byly nalezeny v prostoru, ve kterém byl, až do přepadení SSSR 22. června 1941 pionýrský tábor, s pevnými podsadami pro postavení stanů, hospodářskými budovami, včetně kuchyně, ve které se pro pionýry vařila strava. Asi 200 m od pionýrského tábora, na břehu Dněpru stálo velké rekreační středisko pro pracovníky sovětského ministerstva vnitra, volně přístupné veřejnosti. Vzdálenost od Dněpru k hlavní silnici Smolensk - Vitebsk, kde se nacházel pionýrský tábor a rekreační středisko a nyní masové hroby, činí asi 1 km. Celý prostor byl, vzhledem k poměrně řídkému lesíku příměstského parku, viditelný z hlavní silnice. Pokud by Sověti chtěli postřílet polské důstojníky, určitě by si nevybrali prostor v blízkosti hlavní silnice, na místě, kde byl pionýrský tábor a rekreační středisko, když o pár kilometrů východněji se nacházejí hluboké lesy, kde by hroby nikdo až dosud nenašel...

Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=522189

Hlavní soudní lékařský znalec lidového komisariátu zdravotnictví SSSR, ředitel Státního vědeckého výzkumného ústavu soudního lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR, ředitel Státního vědeckého výzkumného ústavu soudního lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR

V. I. POZOROVSKÝ

Profesor soudního lékařství na II. moskevském Státní lékařském ústavu, doktor lékařských věd

V. M. SMOLJANINOV

Profesor patologické anatomie, doktor lékařských věd D. N. VYROPAJEV

Vedoucí vědecký pracovník thanalogického oddělení Státního vědeckého výzkumného ústavu soudního lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR doktor

P. S. SEMENOVSKÝ

Vedoucí vědecký pracovník soudního chemického oddělení Státního vědeckého výzkumného ústavu soudního lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR M. D. ŠVAJKOVOVÁ

Smolensk, 24. ledna 1944

 

Dokumenty, nalezené při mrtvolách

Kromě údajů, uvedených v protokolu komise soudních lékařských znalců, je doba, kdy NĚMCI ZASTŘELILI ZAJATÉ POLSKÉ DŮSTOJNÍKY (PODZIM 1941 A NIKOLIV JARO 1940, JAK TVRDÍ NĚMCI), prokázána rovněž dokumenty, nalezenými při vykopání hrobů. Tyto písemné doklady jsou označeny daty nejen z druhé poloviny roku 1940, nýbrž i z jara a léta (březen-červen) roku 1941.

Z písemných dokladů, nalezených soudními lékařskými znalci, zasluhují zvláštní pozornosti tyto:

1. U mrtvoly č. 92:

Dopis z Varšavy, adresovaný Červenému kříži do ústřední kanceláře zajatců – Moskva, Kujbyševova ul. č. 12. Dopis je psán v ruské řeči. V tomto dopise žádá Zofja Zigoňowa – aby jí bylo sděleno místo pobytu jejího muže Tomáše Zigoně. Dopis je datován 12. IX. 1940. Na obálce je německé poštovní razítko: „Warsawa — IX.-40“ a razítko „Moskva, poštovní úřad 9, expediční oddělení, 28. IX.-40“, a toto rozhodnutí, napsané červeným inkoustem, v ruské řeči: „Úřad nechť zjistí tábor a odešle k doručení. 15. XI-40“ (podpis nečitelný).

2. U mrtvoly č. 4:

Poštovní lístek, doporučený, č. 0112 z Tarnopole, s poštovním razítkem „Tarnopol 12.XI. 40“.

Rukopisný text a adresa bezbarvé.

3. U mrtvoly č. 101:

Stvrzenka č. 10293 z 19. XII.-1939, vydaná Kozelským táborem na přijetí zlatých hodinek od Lewandowskiego Eduarda Adamovicze. Na druhé straně kvitance je zápis ze 14. března 1941 o prodání těchto hodinek filiálce klenotnického trustu.

4. U mrtvoly č. 46:

Stvrzenka (č. nečitelné), vydaná 16. XII. 1939 Starodělským táborem na přijetí zlatých hodinek od Araszkiewicze Wlodzimierza Rudolfowicze. Na druhé straně stvrzenky je zápis z 25. března 1941 o tom, že hodinky byly prodány filiálce klenotnického trustu.

5. U mrtvoly č. 71:

Papírová ikonka s obrazem Krista, která byla vložena mezi str. 144 a 145 katolické modlitební knížky. Na druhé straně ikonky je text, ze kterého je čitelný podpis „Jadwinia“ a datum „4. dubna 1941“.

6. U mrtvoly č. 46:

Stvrzenka z 6. dubna 1941, vydaná táborem č. 1-ON na příjem peněz v obnosu 225 rublů od Araszkiewicze.

7. U téže mrtvoly č. 46:

Stvrzenka z 5. května 1941, vydaná táborem č. 1-ON na příjem peněz v obnosu 102 ruble od Araszkiewicze.

8. U mrtvoly č. 101:

Stvrzenka z 18. května 1941, vydaná táborem č. 1-ON na příjem peněz v obnosu 175 rublů od Lewandowskiego Eduarda Adamovicze.

9. U mrtvoly č. 53:

Neodeslaný poštovní lístek, v polské řeči, s adresou: Waršava, Bagatela 15, byt 47, Ireně Kuzciňske. Datováno 20. června 1941. Odesilatel: Stanislav Kucziňski.

Všeobecné závěry

Ze všeho materiálu, jímž zvláštní komise disponuje, především z výpovědí více než sta vyslechnutých svědků, z nálezů soudní lékařské komise, dokumentů a věcných dokladů, nalezených v hrobech v Katyňském lese, vyplývají s nezvratnou jistotou tyto závěry:

1. Polští váleční zajatci, kteří byli rozmístěni v obvodu na západ od Smolenska a pracovali před válkou na úpravě silnic, zůstali tam i po vpádu německých okupantů do Smolenska, až do září 1941;

2.NA PODZIM ROKU 1941 PROVÁDĚLY NĚMECKÉ OKUPAČNÍ ORGÁNY V KATYŇSKÉM LESE HROMADNÉ POPRAVY POLSKÝCH VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ Z UVEDENÝCH TÁBORŮ;

3.HROMADNÉ POPRAVY POLSKÝCH VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ V KATYŇSKÉM LESE PROVÁDĚL NĚMECKÝ VOJENSKÝ ORGÁN, KRYJÍCÍ SE POD NÁZVEM „ŠTÁB 537. STAVEBNÍHO PRAPORU“, V JEHOŽ ČELE BYL OBERLAJTNANT REXT A LAJTNANT HOTT;

4.V SOUVISLOSTI SE ZHORŠENÍM VŠEOBECNÉ VÁLEČNÉ A POLITICKÉ SITUACE PRO NĚMECKO PODNIKLY NĚMECKÉ OKUPAČNÍ ÚŘADY NA POČÁTKU ROKU 1943 ZA PROVOKAČNÍM ÚČELEM CELOU ŘEDU OPATŘENÍ, ABY NAŘKLY ZE SVÝCH VLASTNÍCH ZLOČINŮ ORGÁNY SOVĚTSKÉ MOCI, VE SNAZE ZNESVÁŘIT RUSY A POLÁKY.

5.ZA TÍM ÚČELEM:

a) NĚMEČTÍ FAŠISTIČTÍ UCHVATITELÉ SE SNAŽILI PŘEMLOUVÁNÍM, PODPLÁCENÍM, HROZBAMI A BARBARSKÝM MUČENÍM NAJÍT „SVĚDKY“ Z ŘAD SOVĚTSKÝCH OBČANŮ, OD NICHŽ SE DOMÁHALI LŽIVÝCH VÝPOVĚDÍ, ŽE VÁLEČNÉ ZAJATCE PRÝ POSTŘÍLELY SOVĚTSKÉ ORGÁNY NA JAŘE 1940;

b) NA JAŘE roku 1943 NĚMECKÉ OKUPAČNÍ ORGÁNY SVÁŽELY Z JINÝCH MÍST MRTVOLY JIMI ZASTŘELENÝCH POLSKÝCH VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A VKLÁDALY JE DO ROZKOPANMÝCH HROBŮ V KATYŇSKÉM LESE, ABY TAK ZAHLADILY STOPY SVÝCH VLASTNÍCH ZLOČINŮ A ZVÝŠILY POČET „OBĚTÍ BOLŠEVICKÝCH ZVĚRSTEV“ V KATYŇSKÉM LESE;

c) NĚMECKÉ OKUPAČNÍ ORGÁNY, PŘIPRAVUJÍCE TUTO PROVOKACI, POUŽILY K PRACÍM PŘI ROZKOPÁNÍ HROBŮ V KATYŇSKÉM LESE A K ODTRANĚNÍ Z NICH USVĚDČUJÍCÍ JE PÍSEMNÝCH DŮKAZŮ A VĚCÍ, NA 500 RUSKÝCH VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ, KTERÉ NĚMCI PO VYKONÁNÍ TÉTO PRÁCE POSTŘÍLELI.

6. Na základě nálezů soudní lékařské komise SE S NAPROSTOU JISTOTOU ZJIŠŤUJE:

a) DOBA POPRAV – PODZIM ROKU 1941;

b) němečtí katané postříleli polské válečné zajatce týmž způsobem, jakého používali Němci při hromadných popravách sovětských občanů v jiných městech, zejména v Orlu, Voroněži, Krasnodaru a ve Smolensku, — totiž ranou z pistole do temene.

7. Správnost vývodů ze svědeckých výpovědí a z nálezů soudní lékařské komise, že POLŠTÍ VÁLEČNÍ ZAJATCI BYLI POPRAVENI NĚMCI NA PODZIM ROKU 1941,

je plně potvrzena věcnými důkazy a písemnými doklady, nalezenými v katyňských hrobech.

8. Popravení polských válečných zajatců v Katyňském lese je aktem důsledného provádění politiky německých fašistických uchvatitelů — POLITIKY FYZICKÉHO VYHLAZENÍ SLOVANSKÝCH NÁRODŮ!

Předseda zvláštní komise: člen Mimořádné zvláštní komise člen akademie věd N. N. BURDĚNKO.

ČLENOVÉ: člen Mimořádné státní komise člen akademie věd Alexej TOLSTOJ,

člen Mimořádné státní komise metropolita NIKOLAJ,

předseda Všeslovanského výboru generál-poručík A. S. GUNDOROV,

předseda výkonného Spolku odboček „Červeného kříže“ a „Červeného půlměsíce“ S. A. KOLESNIKOV,

lidový komisař osvěty RSFSR člen akademie věd V. P. POTĚMKIN,

šéf hlavní vojenské zdravotní správy Rudé armády generál-plukovník J. I. SMIRNOV,

předseda smolenského oblastního výkonného výboru sovětů R. J. MĚLNIKOV.

Smolensk, 24. ledna 1944

Pro Svaz mladých komunistů Československa přepsal, poznámkami, fotografiemi a obrázky doplnil, Lukáš Sluka

Autor: Lukáš Sluka | neděle 19.3.2017 17:00 | karma článku: 5.86 | přečteno: 98x

Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=585780

Источник: lukassluka.blog.idnes.cz
Загружается, подождите ...
{{ rating.votes_against }} {{ rating.rating }} {{ rating.votes_for }}

Комментировать

осталось 1800 символов
Свернуть комментарии

Все комментарии (6)

sasha oleshkevich

комментирует материал 06.09.2017 #

ну и для кого это всё поместили? Поиздеваться, что ли, модеры захотели!?

no avatar
Игвас Савельев

комментирует материал 06.09.2017 #

Ребята, простите, модеры не причём, материал ценный, документальный. Кому надо, прочитают. Например, через "Чешский онлайн переводчик": http://www.webtran.ru/translate/czech/
Вставляете целиком или кусками. Ошибок мало делает. например: "В докладе специальной комиссии по выявлению и расследованию обстоятельств, в которых они были сбиты немецко-фашистскими захватчиками в Катынском лесу захватили польские офицеры. Свобода Publishing, Прага 1945"
Это самое начало. С ошибками, но понять можно.

no avatar
Игвас Савельев

отвечает Игвас Савельев на комментарий 06.09.2017 #

ДАЛЬШЕ: "ДОКЛАД СПЕЦИАЛЬНОЙ КОМИССИИ ПО ОБНАРУЖЕНИЯ И ЭКСПЕРТИЗЫ обстоятельства, при которых были немецкие фашистские ALIENS застрелена в Катынском лесу захватили польские ДОЛЖНОСТНЫЕ Согласно решению Чрезвычайной Государственной комиссии по выявлению и расследованию преступлений немецко-фашистских захватчиков и их сообщников была создана специальная комиссия для выявления и расследования обстоятельств, при которых они были немецко-фашистские оккупанты расстреляли в Катынском лесу под Смоленском, захватили польские офицеры. Комиссия состоит: член Чрезвычайной государственной комиссии - член Академии наук Н.Н. Бурденко, как председатель комиссии,..."
Это безо всякой редакции.
Ну, что? Кусками можно брать... А не интересно, нечего виноватых искать. У меня нет времени.

no avatar
Игвас Савельев

комментирует материал 11.09.2017 #

6 На основании результатов судебно-медицинской комиссии с полной уверенностью считает, что: а) ВРЕМЯ казни - осень 1941 года; б) Немецкий Катан расстреляли польских военнопленных по той же методике, использовались немцами в массовых расстрелах советских граждан, в других городах, особенно в Орле, Воронеже, Краснодаре и в Смоленске - это удар из пушки на корону. Седьмых точек точность показаний свидетелей и судебно-медицинской комиссии считает, что польские военнопленные были расстреляны немцами осенью 1941 года она полностью подтверждается фактическими данными и документальных доказательств, обнаруженных в могилах Катыни. 8.польские военнопленные, выполненных в Катынском лесу является актом строгой реализации политики немецко-фашистских захватчиков - ПОЛИТИКА физического уничтожения славянских народов! Председатель Специального комитета: Специальный член Специального комитета - член Академии наук Н.Н. Бурденко. ЧЛЕНЫ: член Чрезвычайной государственной комиссии - член Академии наук Alexej Толстого, член Чрезвычайной государственной комиссии - митрополит Николай, председатель Пан-славянский комитет - генерал-лейтенант А.С. GUNDOROV, председатель филиала исполнительно.

no avatar
Игвас Савельев

отвечает Игвас Савельев на комментарий 11.09.2017 #

председатель исполнительной власти Ассоциации «Красный Крест» и «Красный Полумесяц» Колесников С.А., РСФСР нарком просвещения - член Академии наук В. П. Потемкин, начальник Главного управления военного здравоохранения Красной Армии генерал-полковник JI СМИРНОВА, председатель Смоленского областного исполнительного комитета Советов RJ Мельников. Смоленск, 24 января 1944 Для Союза молодых коммунистов Чехословакии переписал, заметки, фотографии и картинки добавлены, Лукас Слука Лукас Слука | Воскресенье, 19 марта 2017 17:00 | Статья карма: 5.86 | Читайте: 98x

ЭТО ОПЯТЬ ЖЕ "СЛЕПОЙ ПЕРЕВОД" (БЕЗ РЕДАКТИРОВАНИЯ) ЧЕРЕЗ "Чешско-русский переводчик": http://www.webtran.ru/translate/czech/from-russian/

no avatar
×
Заявите о себе всем пользователям Макспарка!

Заказав эту услугу, Вас смогут все увидеть в блоке "Макспаркеры рекомендуют" - тем самым Вы быстро найдете новых друзей, единомышленников, читателей, партнеров.

Оплата данного размещения производится при помощи Ставок. Каждая купленная ставка позволяет на 1 час разместить рекламу в специальном блоке в правой колонке. В блок попадают три объявления с наибольшим количеством неизрасходованных ставок. По истечении периода в 1 час показа объявления, у него списывается 1 ставка.

Сейчас для мгновенного попадания в этот блок нужно купить 1 ставку.

Цена 10.00 MP
Цена 40.00 MP
Цена 70.00 MP
Цена 120.00 MP
Оплата

К оплате 10.00 MP. У вас на счете 0 MP. Пополнить счет

Войти как пользователь
email
{{ err }}
Password
{{ err }}
captcha
{{ err }}
Обычная pегистрация

Зарегистрированы в Newsland или Maxpark? Войти

email
{{ errors.email_error }}
password
{{ errors.password_error }}
password
{{ errors.confirm_password_error }}
{{ errors.first_name_error }}
{{ errors.last_name_error }}
{{ errors.sex_error }}
{{ errors.birth_date_error }}
{{ errors.agree_to_terms_error }}
Восстановление пароля
email
{{ errors.email }}
Восстановление пароля
Выбор аккаунта

Указанные регистрационные данные повторяются на сайтах Newsland.com и Maxpark.com